Ano, už jsem tu opět "já" se svými třemi tečkami:) a mohu Vám popravdě sdělit, že nebylo dne, kdybych si neříkala, už by bylo na čase Vás obšťastnit dalším příspěvkem. Ale věřte tomu nebo ne, nenašla se skulinka v mém nabitém diáři, až teď.
Takže, kde jsme to skončili, resp. kde skončil svůj výklad můj velectěný kolega. Stále jsme u tématu, které Vás jistě zajímá. Zvláště v těchto dnech, kdy se "práce" stala nejskloňovanějším slovem snad ve všech jazycích. Nuže tedy, nebudu Vás již déle napínat...
Jen ještě malé nastínění "tady a teď". S Velikonocemi přišel na klokany podzim, zatím spíš vypadá jako naše babí léto, ale prý má přituhnout. Co se týče školy, jsme takřka v polovině našeho dalšího kurzu angličtiny(Cambridge ESOL - English for Speakers of Other Languages, CAE - Certificate in Advanced English)a to mnohem intenzivnějšího než byla tzv. general English. Naše spokojenost nezná mezí, protože poslední dny na "dženeralu" (tak jsme si to hezky počeštili) už to byla docela nuda, nuda - šeď, šeď. Na druhou stranu jsme zase měli víc času na hledání práce a obíhání nejrůznějších pohovorů. Tak tedy, to bylo tak...
Pozn. autora. V tomto příspěvku budu psát čistě o sobě... Pokud se zmíním o někom jiném, tak upozorňuju - budu reprodukovat pouze svůj a jenom svůj názor, dojem nebo něco podobného.
Jak začít? Nejlépe asi úplně od začátku. Narodila jsme se 22. 3. 1983 v Sušici rodičům v nejlepších letech, kteří byli přesvědčeni o tom, že druhé dítě je právě to, co jim schází ke štěstí. To ale netušily, že ...
Úplný začátek asi nebude to pravé. Začnu tedy jinak. Jaká byla má představa, resp. po jaké pracovní příležitosti mé oko zelené pohlíželo? Prvně určitě něco málo v oboru - osobní asistence (po jejich "carer"); ale i klasická pracovní místa pro batůžkáře:) "backpackers". Vypotila jsem jakýstakýs životopis, do kterého jsem nacpala úplně všechno. Zavzpomínala jsem na své vracení lahví a krájení melounů ve Sparu, na zamaštěnou kasu a "2Odkg může být" v uzeninách u Procházků, na stlaní postelí a uklízení na Jaboku, ale hlavně na své různé praxe a prácičky na poli sociálním a speciálně-pedagogickém. Všemu jsem dala tu "správnou formu" a v rámci spisovatelské licence něco sem tam přidala ... Vznikl z toho Ferda Mravenec trochu potřísněný Broukem Pytlíkem. Ono totiž nestačí napsat "recepční - Jabok", musíte jasně charakterizovat náplň práce. Tímto bych chtěla poděkovat anglické verzi wikipedia. V životě by mne nepadlo, že někde na netu bude definice pokojské, recepční nebo číšníka. Z tohoto dlouhého všeobjímajícího nakonec vznikly nezávislé čtyři životopisy, konkrétně zaměřené na pracovní pozice: číšnice - pomocná síla v kuchyni (kitchen hand), pokojská - úklizečka, sociální pracovnice - au-pair a nakonec doplňování zboží - pokladní.
Na radu zkušených jsem si sedla jednoho zoufalého večera ke zlatým stránkám (Yellow pages - žluté stránky... Proč my máme zlaté?) a vypsala si všechny možné webové odkazy organizací a firem, které by mohly potřebovat tak schopného pracanta jako jsem já. Po večerech zasurfovala na netu a porozesílala životopisy. Každý den jsem minimálně dvakrát denně kontrolovala stránky z inzeráty, jesli se náhodou neobjevilo něco nového. Ale, jak už bylo v minulém příspěvku zmíněno, napotvoru jsme se ocitli v mrtvém měsíci. Navíc tiskárna ve škole přestala fungovat a počítačová učebna procházela modernizací (Ta je v současnosti ukončena, ale podle posledních zpráv systém odmítá spolupracovat... Nepřipomíná Vám to něco...). To vše zrovna ve chvíli, kdy jsme potřebovali tisknout životopisy a obcházet s nimi supermarkety, agentury apod.
Nakonec se nám ale "návnadu" podařilo rozhodit a nastalo období čekání. Na můj vkus docela dlouhé:) a nebýt ramene jednoho nejmenovaného, tak i docela depresivní.
Jen si to přiznejte, v takové situaci přeci nejde ani tak o práci samotnou. Myslím, jako vydělat peníze, abyste měli z čeho žít. S tím musíte počítat a mít nějaké rezervy... Telefonní čísla, kompromitující fotografie, tajné konto apod. Ale tady jde hlavně o čest a Vaše sebevědomí. Nastává chvíle na sebezpyt. Co by tomu přeci řekli lidi? ... Vona ta mladá Hromádkojc, jo, pani, představte si to, v tý Austrálii, si prej nenašla práci nebo co, halejte to, při tom na školy ji poslali, prej študovaná a vidite, je jí to beztak prd platný, dyž nynžko je ta kríze... Podobné chmurné představy se Vám, pokud jste stejně sebekritičtí jako já, prostě honí hlavou, ať chcete nebo ne. Navíc Vám začnou přicházet odpovědi, že pro Vás sice práci nemají, ale vedou Vás v evidenci, s čímž si ale momentálně můžete tak akorát namazat prsa. Pár rybek se ale v síti přeci jen objevilo a to naráz. A jakoby se všichni domluvili, jsme začali být žádaní a diář se opravdu hodil.
První můj australský pohovor bylo neuvěřitelně příjemné posezení s jedním chlapíkem - vozíčkářem. A ač jsem v závěru práci nedostala, byl to pro mne neuveřitelně povzbuzující zážitek. Dotyčný hledal asistenci na pozdní noční hodiny a já, jelikož nemaje auta a ani ridičáku, navíc bydlící na opačném konci města, bych dle něj jen těžko mohla dojíždět. Každopádně jsme si pěkně popovídali a zůstáváme stále v kontaktu. Pro mne to znamenalo ujištění, že jsem schopná prodat své zkušenosti a zeptat se na to, co potřebuji. A to všechno v angličtině. Samozřejmě, že s chybami, ale účel byl splněn. S pocitem plným odhodlání jsem pokračovala v rozesílání a odepisování.
A pak jednoho dne k mému zděšení zazvonil telefon. Z telefonování jsme měla do té doby takřka panickou hrůzu. Maila doma s pomocí boží, přísedících a slovníku nějakým způsobem zformulujete. Ale v telefonu nejen, že musíte pochytit, co po vás vlastně volající chce, což s místním akcentem je někdy naprosto nemožné, ale musíte mu také okamžitě odpovědět. Z dvouminutového telefonátu se tak stává utrpení zamotávájící jazyk a zavařující všechny mozkové závity a závitnice. Po skončení se zbroceni potem snažíte vzpomenout, o čem to všechno vlastně bylo a na čem jste se to u všech všudy domluvili. Upřímně nemáte ani páru, kdo to vlastně byl, protože těch inzerátů a mailů bylo "mrtě", takže není ani ve Vašich silách si je prostě všechny pamatovat. Takže pak se probíráte poznámkama, mailama a nakonec z posledních sil držíte v rukou "ten onen". Nakonec se mi v jeden týden sešly ty nejdůležitější pohovory, hezky pěkně po dnech za sebou.
V pondělí 9. 2. 2009 "pokladní" v liquer shop u IGA supermarketu dvě stanice vlaku od domu, v úterý "carer" v Retirement village St. Miclas a ve středu "osobní asistence". Osobně jsem preferovala poslední dva, protože přeci jen práce v oboru. Navíc retirement village by byla pro mne nová zkušenost. Práce se seniory a to v zařízení, které u nás zatím, pokud vím, v takové podobně a hlavně rozsahu běžně nemáme. Myslím tím, že naše domovy seniorů rozhodně nejsou "vesničky" složeny ze samostatných baráčků - bytových jednotek - pro aktivní páry, nabízející nejrůznější služby od lékařských až po ty komunitního rázu. Samozřejmě s blíže stojícím větším domem, který ve svém výsledku přibližuje naší "LDN". To vše ale v malém počtu "uživatelů" a v nejrůznějších lokalitách např. uprostřed města, v blízkosti pláže nebo u řeky.
Nastal tedy týden velkých očekávání. Rozhovor v liquer shopu s příjemných managerem připomínajícím něco mezi Pavlem Bobkem a Johnny Cashem změnil trochu můj názor a začala jsem uvažovat, že bych práci za kasou mohla zvládnout. Nešlo o to, že bych ji nechtěla dělat, ale obávala jsem se zbytečného stresu, angličtiny a hlavně těch jejich peněz. V té době jsem totiž měla ještě problém rozeznat jeden dolar od dvou (klasická anglická logika, menší mince nese větší hondotu:) Domluvili jsme se spolu tedy, že si dáme na druhý den vědět. V úterý jsem ráno naklusala do retirement village se složkou, kde se skvěly dvě úžasná ohodnocení (jeden ze školy a druhý z mé minulé práce), a nastartovaná zaujmout na první pohled. Tento pohovor už byl veden na dosti vážné bázi. Musela jsem vyplnit tři ... formulářů, projít si šanon věnovaný mé budoucí náplni práce a moje nadšení začalo pomalu upadat. Budu vůbec schopná dělat tak náročnou práci (oddělení s lidmi trvale upoutanými na lůžko) a při tom chodit do školy? Navíc s tím, že ještě před tím, než práci dostanu, budu muset zaplatit $50 za Police clearance (něco jako výpis z trestního rejstříku). Nicméně jsem se nechala provést areálem a slíbila se ozvat ještě během odpoledne, zda jsem schopná dopravit se hromadnou dopravou na ranní... Každý se Vás tady hned ptá, když zjistí, že nemáte auto, zda jste vůbec schopní se do práce dopravit ... Návaznost spojů je tu totiž někdy opravdu komická.
A tak jsem se začala rozhodovat. Probírala jsem si v hlavě rozhovory zas a znova, počítala výhody a nevýhody. Nakonec jsem to už nevydržela a zavolala jsem do obchodu, jestli mne tedy berou nebo ne. Rozesmátý manager mi do telefonu oznámil, že jsem práci dostala a já rozzářená zavolala do retirement village, že už práci mám a že se tímto poroučím. A ráda:) Po chvilce mi to začalo vrtat hlavou. Paranoia. Rozumněla jsem mu dobře?
Rozumněla a od čtvrtka 12. 2. 2009 jsem hrdý zaměstnanec Hambley´s Cellarbrations. Pracuji čtvrtky, pátky a soboty, občas i středy. Po škole pěkně naklušu v uniformě do práce. Společně s kolegy (všechno Aussie) obsluhujeme zákazníky, doplňujeme zboží ... Když se pak zavře krám, tak začneme společně s majitelem - s tím sympatickým managerem Alwynem - ochutnávat náš sortiment. Michal, protože si mne po práci zodpovědně vyzvedává, abych se nevracela v noci potmě, je pozván také. Procvičujeme naši angličtinu, porovnáváme české a australské kultury (rozumněj pivo)apod. Jednou jsme se tak zapovídali, že jsem se z práce vrátila až ve dvě ráno:) Není to sen, ochutnávat piva a zadarmo... Zvlášť v zemi, kde je tohle všechno pěkně drahé. Bylo by to na dlouhé a možná ještě delší "povídání", než bych vylíčila, co vše se v takovém krámku může stát. Co bych ale hlavně chtěla dodat a co mne prostě stále dojímá, jaké kolem sebe mám v práci skvělé lidi.
Když jsem jednou na cestě do práce píchla kolo, které jsem si půjčila od spolubydlících (Petr a Majka od února bydlí s námi), Alwyn se hned dal do opravování. Nakonec kolo odnesl ke kamarádovi, který vlastní krámek se sportovním vybavením, a za chvíli přinesl duši fungl novou. A takhle je to u něj se vším. Jestli bude nějaká anketa o nejlepšího managera, tak Alwyn má můj hlas.
Pozorný čtenář si jistě povšiml, že jsem se ještě nezmínila o pohovoru třetím. Věřte nebo ne, byl též úspěšný. Takže nejen, že se stávám pomalu odborníkem na místní distribuci piva (dokonce tu mají jedno podobné Nektaru:)a každý pivovar má jedno pivko, které přirovnává k českému:))), tak navíc pracuji o nedělích jako osobní asistentka jedné slečny s autismem. Ale o tom podrobně až někdy jindy.
Kolem koukolem, milá Blážo Vopršálková (výběr jména čiště náhodný), abys věděla, tak práci jsem si našla a jak tak vidíš, ne jen tak ledajakou:)) Takže na zdraví a ať to vydrží... Zaklepejme na dřevo.
P.S. A aby Bláža neměla lehké spaní, tak jsem už dokonce musela práci s velkou lístostí (ale vnitřním zadostiučiněním) odmítnout, protože už prostě nemám kdy:)
(Fota v nákupním košíku zapůjčil Petr Šimek)ODKAZ NA GALERII FOTEK
Žádné komentáře:
Okomentovat