18.11. - 19.11.
Po úspěšném odstěhování všech banánovek, nakonec jsme naplnili neuvěřitelných ...hodně..., jsme si při svitu svíček dobalili cestovní batožiny a ulehli v 1:00 k naší poslední žižkovské noci. Budíček na 5:00 byl opravdu vítán:)
Na Dejvické jsme se v 7:30 sešli s nejoblíbenějším básníkem českým, Robertem Antropiusem, který nám cestou na letiště mimo jiné sdělil, jaká konkurence v branži panuje. Za jeho příjemné společnosti jsme se nechali na letišti Ruzyně zabalit, zvážit a odbavit. Loučení bylo srdceryvné a nadočekávání bez stopek slz, tedy alespoň ze strany naší výpravy.
V 8:45 jsme se odlepili od země a let do Anglie proběhl výborně. Tedy až na jednu epizodku, ehm, řekněme první drobný střet s angličtinou. Ve stylu punkerské hymny "say no to the future" jsem bohužel řekl "no" naší snídani v letadle, páč jsem nepochopil stewardovu otázku. Takže zbytek cesty se nesl v duchu výčitek, kdy Zdeňka hladověla a brblala si něco pod vousy :-)
Na Heathrow jsme přiletěli na čas, tedy v 10. Zde ovšem nastal střet s angličtinou číslo dvě. Náš let do Hongkongu jakoby vůbec neexistoval. Nikde na tabuli nebyl zobrazen a všichni nás posílali na přepážku číslo "fifteen". Tedy tu s nejdelší frontou. Achjo. Takže čekačka. Která se po hodině, kdy se fronta posunula asi o metr, změnila na nervózní čekačku, protože se pomalu blížil čas našeho odbavení. Naštěstí si nějaká paní před námi dost hlasitě stěžovala a vykřikovala něco o "bussiness class", takže jsme s radostí shledali, že v tom nejsme sami. Což jsme teda rozhodně nebyli, za námi se vinula ještě pěkná řádka malých chlapíků se šikmýma očima, asi hongkongčanů, kteří se těšili domů. Nakonec jsme se lámaně dotázali "vo co gou" a zjistili, že náš let je POUZE o 4 hodiny opožděn, takže v podstatě o nic nejde :-) Každý jsme vyfasovali meal voucher (potravinový lístek ;-) v hodnotě 2O liber, tedy dohromady 40 liber. A za to už se dalo užít trochu legrace, zvlášť když pizza stála 5 liber, bageta 2,50, džus 1,50, sushi 5 atd. a na vouchery nevrací peníze. Ve stylu "přece jim to nenecháme" jsme přetáhli první dvacetilibrovku o 1,05 libry, takže jsme si vyzkoušeli i platbu kartou v zahraničí. Horká chvilka nastala, když terminál mou kreditku napoprvé neautorizoval. Už jsme se jim chystali nabídnout, že si dlužnou částku odpracujeme úklidem letiště, ale nakonec se automat vzpamatoval a druhý pokus o platbu již proběhl úspěšně. Uff.
FOTKY Z HEATHROW
Nakonec jsme se po 5,5 hodinách zpoždění ocitli v oblacích a zamířili Boeingem 747 společnosti Cathay Pacific do Hongkongu. Cestou nás vydatně a pravidelně krmily příjemné asijské letušky - pánská část naší výpravy se nemohla vynadívat:-) Po večeři byly rozdány balíčky s překvapením - ponožky, kartáček a zubní pasta. Nabídku erárních ponožek využil hned starší asijský spolucestující vedle Michala, což jsem poznala i já u okýnka. A při této libé vůni, která se díky klimatizaci rozptýlila nebo jsme ji spíš přestali brzy vnímat, jsme si krátili let sledováním filmů na malých obrazovkách umístěných na sedačkách před námi...Prostě luxus...Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull...Mama mia!...Batman: The Dark Knight. Některým z nás se povedlo usnout, jiní poslouchali mp3 a odpočívali pod dekou. Při střídavém pospávání jsme přeletěli Evropu a Asii. Podle Míši, který všechno bedlivě sledoval na obrazovce, jsme letěli přes Belgii, Německo, Polsko, Bělorusko nebo Ukrajinu:), Rusko - tam jsme asi spali, rozhodně přes Uzbekistán - přímo nad Taškentem...a samozřejmě přes Čínu, je fakt velká. Tady už jsem vykoukla na chvíli z okýnka (jinak jsme ho měli zatažané, ostatní ještě spali a slunce opravdu dost svítilo) ... mezi mraky jsem uviděla vrcholky obrovských hor, řeky...prostě úchvatné:)... Ale popis letu udat nemůžu, protože z nějakého mně neznámého důvodu tam prostě zapomněli namalovat hranice a popisky...snad se příště polepší.
Po 12 hodinách letu jsme dosedli na hongkongském letišti. Tady jsem přišla o nůžky, které jsem omylem zabalila do batůžku a prošla s nimi přes kontrolu v Praze i na Heathrow:) Porozhlídli jsme se po obchodech a pak už jsme letěli dál do Perthu.
Stále jsme byli v péči Cathay Pacifik, akorát už jsme letěli menším letadlem s menším prostorem na nohy a filmy běžely pořád dokola...takže jsme viděla asi čtyřikrát konec Wall- E a ani jednou začátek..prostě starší typa.
Pokračování příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat