Vánoce na písku

Doufám, že si všichni užíváte vánočních svátků...toho zaslouženého odpočinku po maratonu mezi plotnou a nákupními středisky. Nuže, přiložte do kamen, zakousněte se do nejbližšího cukroví a čtěte následující řádky, které snad zodpoví většinu Vašich otázek týkajících se NAŠICH letošních Vánoc.
Jak jsme již naznačovali (resp. Michal naznačoval) v minulých příspěvcích, místní atmosféra letních Vánoc nás nijak neuchvátila...proto jsme do poslední chvíle nevěděli, jak TY naše první společné (navíc mimo otčinu...daleko od rodičů) oslavíme... a upřímně zda vůbec. Ano, i takové kacířské návrhy padly. Byly ale naštěstí včas zadupány pádnými argumenty, že takový svátek přece nelze opomenout...Ježíšek by nám to neodpustil a příští rok by nám to spočítal i s úroky. Zvlášť, když se mi podařilo na 4. adventní neděli navštívit "něco" jako katolickou farnost...navíc československou...nu, on je to spíš takový ekumenický pelmel.
Jedná se o pár rodin Čechů a Slováků, kteří sem povětšinou přišli před 40 lety. Věkový průměr si asi dokážete představit. Tato partička aktivních babiček a dědečků se pravidelně sjíždí o nedělích tu do luteránského kostela, tu do římskokatolického. Zřejmě podle toho, jak se to se slovenskými pány faráři domluví. Na onu 4. adventní neděli jsem okusila mši luteránskou. Pro mou vyprahlou duši pokrm dostačující, ale řeknu Vám mše doprovozená prezentací...připadala jsem si chvílemi jako na přednášce:) Sice všechno nasvědčovalo tomu, že jsme opravdu v kostele...i řady se zaplňovaly odzadu...klasika...Ale taková ta Naše:) to prostě nebyla. Jiná denominace, jiná tradice:) Krev Kristova podávaná v panácích...pár slajdů a byl konec. Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaký takový zarytý tentononc. Bavily jsme se o tom, pak s holkama (chápej babičkama) u kafíčka (chápej v mém případě u čaje:), že každý je prostě zvyklý na to svý:) a v tom je mu stejně nejlíp.
Musím se ještě na chvilku pozastavit u této vskutku pozoruhodné skupiny našich krajanů. Komunikace s nimi je prostě nezapomenutelná, alespoň já se při ní vyloženě bavím. Možná Vám to přijde pohoršující, ale chtěla bych Vás vidět, když Vám plynně česky nebo slovensky hovořící babička prohodí, že je něco "O.K." nebo "cool". Pro jistotu se usmívám pořád:) Jinak bych se asi při kázání doslova válela smíchy...Když pan farář prohodí např. "A Bůh si asi řekl: Well..." :) Prostě roztomilé, není-liž pravda. Jedna motorizovaná babička bydlí kousek od nás (cca 10km), takže si mne vzala pod křídlo a odvezla mne pak po mši domů. Navíc se hned nabídla, že kdybychom chtěli přijet na půlnoční, že si nás prostě vyzvedne. No problem. Tak tedy O.K.

V úterý před Štědrým dnem jsme měli ještě domluvenou takovou malou slezinu s pár kamarády ze školy. Celý den jsme strávili na pláži Cottesloe. Tentokrát bylo opravdu hodně větrno, takže jsme celou akci pojali spíš jako piknik. Ochutnali jsme místní "krabicové" vínko, zahráli spoustu korejských her a někteří nadšenci se vrhali do vln nezkrotného oceánu. Musím hrdě přiznat, že oba členové naší výpravy byly v této skupině plavců a oba poznali, že oceán je opravdu slaný a dokonce i hořký:) Rozhodně ale bylo lepší dovádět ve vlnách, než čekat na pláži, kde se Vám písek snažil dostat pod kůži...a to doslova. Ale když ne Štědrý den, tak alespoň den před tím jsme si chtěli smočit nožky v té slané vodě.

Konečně Štědrý den
Plni štědrodenního nadšení jsme vyrazili ráno pro stromeček...do garáže. Tam se našlo i pár ozdob. A co by to bylo za krabici s ozdobami, kdyby mezi řetězy nebylo zamotáno i pár blikacích světýlek. Michal stromeček pěkně zasadil...asi na třech místech (skládací stromek je skládací stromek) a řádně ho propral pod sprchou. Tímto bychom rádi zavedli novou vánoční tradici, budete velmi hodní, když nám s jejím rozšířením pomůžete. Já jsem se za tónů Tiché noci dala do omývání ozdob. Sem tam spadla nějaká na zem, ale nebylo se čeho bát..plast je plast. Nechali jsme všechno pěkně proschnout na sluníčku a vyrazili na procházku k řece. To aby nám ještě více vyhládlo. Na oběd nás sice nečekala kolářovská hrachovka a ani houbovka od Fojtíků, ale i přesto poctivá asijská polívka s pořádnýma nudlema a pro mne s kapkou chilli.
Pak už bylo jen potřeba ozdobit stromek...A nyní jsem dodrželi další typickou vánoční tradici. Ty mrchy žárovky, ačkoli jsem je před tím zkoušela...a svítily...tak na stromku samozřejmě odmítly poslouchat...nepomohlo ani tradiční prověřování. To znáte ten rituál, jak děláte, že hledáte, která mrška to tak asi může být. Ale i kdyby jste ji našli, tak s tím stejně nic neuděláte, protože jinou nemáte a nebo máte, ale je to ta vyměněná nezbeda z loňska. Jo, jo, není nad tradice. No, nesvítily, asi Australani používají jiné metody...jdou koupit nové pravděpodobně:) Nám ale nic nechybělo.
Dětské sbory pěly, že jsou tady konečně ty bílé třeskuté Vánoce. Venku pražilo sluníčko. Mně se rosilo čelo, jak jsem hlídala naše alternativní naložené kuřátko (naše vysněná večeře, ryb ještě bude a krocan byl jen sloní) a František Nepil nás poučoval, jak se mají rozbalovat dárky...Míšovi se taky mírně rosilo čelo, ne z horka...ale nejspíš z Františka Nepila, protože ho už slyšel ten den po několikáté:) V takto příjemné atmosféře jsme po rozeslání přáníček do našich domovů a po západu slunce zasedli ke štědrovečerní tabuli. Zapálili svíčky, ťukli si slivovicí a pustili se do výborného kuřátka s místním bramborovým salátem. Po vzoru Aussie hospodyněk vše zakoupeno hotové v supermarketu:)
A potom...zazvonil zvoneček...a do našeho prozatimního domova dorazil Ježíšek. Kolem jedenácté jsme pak s naší hodnou babičkou vyrazili na půlnoční...Míšu tam, zvláště dámská část, mírně vyzpovídala...a pak už hurá do postýlky.

Boží hod jsem se vypravila po vlastní ose na "konečně" římskokatolickou mši do Maylands...vlakem s přestupem asi 45 minut. Se svátečním zpožděním, zavzpomínala jsem si na České - půl hodina sem, půl hodina tam - dráhy, jsem dorazila jen o 15 min déle. O to víc jsem si ji vychutnala:) nepopsatelně:) žádná prezentace, štamprdličky...po mši tradiční mecheche. Cestou nazpět, opět mne svezla domů hodná slovenská babička, jsme se ještě zastavili v domově důchodců u jednoho stařičkého slovenského pána popřát pěkné svátky...Zbytek dne jsem si procvičovala angličtinu sledováním místních pohádek, zatímco si Míša četl nebo se venku opaloval...a nebo obojí.
Další dny našich týdenních prázdnin jsme pak věnovali studiu angličtiny. Jen v neděli jsme si vyrazili na pláž - pro změnu na Cottesloe. Moc plavat se sice nedalo, protože hlídky někde v dálce zahlídli žraloka, ale protože nejsme v žádných Čelistech, tak jsme se i tak vydováděli u kraje ve vlnách a nachytali slunečních paprsků.

O našich dalších neuvěřitelných zážitcích a oslavách příchodu nového roku se budete moci dočíst příště...Snad:)

Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2009!!!

Christmas is Coming! Vánoce přicházejí!

15.12. - 21.12. 2008

Tak se nám blíží Vánoce. Člověk by sice mohl chvíli pochybovat, protože teploty jsou opravdu nízké (průměrně cca +25 stupňů a méně), honí se mraky (cloudy), je dost větrno (windy) a domorodci kroutí rozpačitě hlavama (každý tou svou, ne sobě navzájem), že tak studené Vánoce nepamatují. Také spolužáci neprojevují zvláštní nadšení, dobrá polovina jich je z Asie, kde Vánoce nepatří do top 10 nejoblíbenějších svátků :-) Naše výprava prožívá v tomto směru mírnou krizi, protože TOHLE opravdu nejsou Vánoce. K Vánocům patří mráz a bílý sníh! Víme, že v praxi se jedná spíše o teploty mírně nad nulou a břečku s bahnem, ale ladovské obrázky jsou v nás příliš pevně zakořeněny, než abychom se této lákavé představy lehce vzdali. Dvě věci ale zcela jasně hovoří, že Vánoce jsou přeci jen zde. Ve čtvrtek přišla většina učitelů s kocovinou po večírku a v pátek dorazil i samotný Santa Claus!

Tento tradiční asijský dobromyslný dlouhán s kytarou a kupou asijských urostlých skřítků (viz foto níže) nás podaroval sladkostmi a jinými různými bonbóny. Hurááááá! Tedy hurá pro mě, protože "bůčkový typ" Zdeňka snědla tři kousky a po celý zbytek dne naříkala, jak si zkazila a překyselila žaludek a hláškám typu "království za pivo" jsem taktéž neunikl. Ale to nevadí - víc bonbonů tak zůstane pro mě (muheheheheheheheheheheheHEHEHEHEHE!! (=šílený smích)). Po pravdě, už jsem to měl zapotřebí, protože "banánky v čokoládě" se mi pomalu, opravdu ale pomalu, začaly přejídat. (můj vlastní recept: na bílé pečivo namažeme vrstvu nutelly a přidáme kus sladké pomerančové marmelády; rozmazáváme tak dlouho, dokud se na chlebu nevytvoří souvislá vrstva hmoty; celé to chutná překvapivě podobně jako již zmiňované banánky v čokoládě)


Je hezké si připomenout, že Vánoce se slaví různě. Australané samozřejmě vycházejí z britské tradice. 24.12., Christmas Eve, je obvyklý pracovní den a vánoční čas nastává (i liturgicky) až odpoledne/večer. Další 2 dny už jsou státní svátky. 25.12., Christmas Day, najdou děti v ponožkách dárky a den je stráven v kruhu rodinném. 26.12., Boxing Day, je zasvěcen především návštěvám příbuzných. Toliko tradice, praxe zde v Austrálii je často jiná, jelikož zde žijí na jedné hromadě lidé z celého světa. Navenek jsou Vánoce určitě super komerční záležitost, ale podle hluku v sousedních domech to nebude jen o nákupech. Je to také o setkávání s přáteli, BBQ a parties :-)

Ve velkých kosmopolitních asijských městech (rozuměj minimálně několik miliónů obyvatel) si na Vánoce mladí lidé někdy dávají mezi sebou malý dárek. To je vše, duchovní náplň nehledejte, spíš si zagooglete klíčové slovo "globalizace" :-). Celkově je na tom nejhůř Santa Claus, který musí v noci z 24. na 25. 12. stihnout vobrazit několik kontinentů, páč plní ponožky dárky minimálně v Severní Americe, Británii (i když tam mají spíše Otce Vánoc), Jižní Africe a Austrálii. Náš Ježíšek to má hozené dost na pohodu, protože na celém světě roznáší dárky pravděpodobně jen v ČR a ve Venezuele. Z toho důvodu všechno stihne, vezmeme-li v úvahu časový posun a rychlost větrů nad Atlantikem, 24.12. večer a zbytek noci má volno :-)

Venezuela nás překvapila, doteď jsme si mysleli, že Ježíšek roznáší dárky jen v ČR. Proč i ve Venezuele by vám řekla spíš Zdeňka, ale ve zkratce to je tím, že Venezuelané silně pěstují kult malého Ježíška, Jezulátka. Z tohoto důvodu prý i hodně pořádají zájezdy do ČR (do Prahy). Kromě tohoto poznatku se ale za celý týden nic zvláštního nestalo - severní částí Západní Austrálie se prohnal/prohání cyklon Billy a v Burswood Casinu (zmiňovaném i v průvodci Lonely Planet jako nejpokleslejší zábava v Perthu) se "óó jak je to vůbec možné, to bych vůbec ale vůbec nečekal" perou špinavé peníze. A poslední věc. Původně jsem ji sem ani nechtěl psát, ale Zdeňka na tom trvá, prý je to MOC vtipné, no nevím: ve vlaku MĚ pustili děti sednout. To je vše. Z toho bych měl asi vyvodit, že už jsem starý. No jen počkej (zajíci), oholím se, rázem o 10 let omládnu a budu muset ženský na ulici odhánět klackem :-)))

To je ode mě vše, jdu se opalovat :-) Příště Zdeňka možná napíše nějakou reflexi našich Vánoc, tedy jak jsme je trávili my. Anebo, a to je druhá možnost, bude psát úplně o něčem jiném :-) A nakonec odkazy na dvě nové galerie fotek:

GALERIE "VYFOT SI SVEHO ODCHAZEJICIHO SPOLUZAKA A SANTU"

NOVE PELMEL FOTKY VSECHO CO PRISLO ZDENCE POD RUKU

3. týden...ve škole

Během tohoto týdne se nic vyjímečného nestalo, jak už kolega dopisovatel zmínil, život zde se už pro nás stává rutinou. Resp. na nějaké větší výpravy za dobrodružstvím nezbývá čas, protože všechny své síli upínáme na studium angličtiny.
Nic zvláštního se tedy opravdu neděje a tak bych tento příspěvek mohla ukončit pár větami. Např. Během týdne jsme navštívili australskou banku a zařadili se tak mezi její spokojené klienty...nebo... V pátek i Michal poznal, zač je v Perthu barbecue (Foťák opět neměla ta správná strana, takže si o fotkách můžete stále ještě nechat zdát). A nakonec vše zakončit informací, že jsme neděli strávili vstřebáváním slunečních paprsků na nám již známé pláži Cottesloe při 35°C ve stínu a užívali si azurového oceánu, někdy i plnými doušky. (Informaci o místních teplotních poměrech bych trochu zvýraznila, aby to evropského čtenáře potěšilo a donutilo si ještě víc dopnout vaťák.) Jako bonbónek pak nakonec přidat, že na mne večer spadla garniž:))) Někdo tady měl asi stejný problém jako my v pražském bytě...potvora ne a ne držet... vypovídají o tom četné díry ve zdi, která do sebe jen tak něco nepustí a když, tak to asi dlouho neudrží. Každopádně jsme usnuli jako miminka...některá trochu spocená, ačkoli si před tím pustila větrák (Kdo mne znáte blíž, tak Vám nemusím říkat, kdo si tady to horko musí zpříjemňovat větrákem a ledíkem:) Prostě takhle bych mohla uzavřít uplynulý týden a nikdo by se na mne za to nemohl zlobit...Jenomže já si plně uvědomuju, že i běžné události Vás mohou zaujmout a dát podnět k zamyšlení.

Nuže, ráda bych tímto zodpověděla četné dotazy (zejména z řad našeho rodičovstva) týkající se naší stravy. Nebojte se, nemáme hlad. Nakupujeme sice s mírou (zatím jen s malým "m", s velkým se nám zatím nepoštěstilo), ale dostatečně. Sice jsme ještě nedosáhli takového umu a kvalit jako naši předchůdci...ještě jsme nezačali péct...zde je, myslím, třeba zmínit hrdinného českého dobrodruha Honzu (již o něm byla řeč), který tu upekl domácí český chleba a stal se tak mezi místními australskými polotovarovými sousedy pověstný jako zdatný kuchař. Ale musím se přiznat, že již mé očko zabrousilo na police s moukou a jinými základními ingrediencemi...však všeho dočasu, jen až začneme pracovat:))

Co tedy v našem nákupním košíku, ledničce a spížce nesmí chybět:
bílý toustový chleba - vážně dobrý a lze ho využít na všechny jídla dne (já si ho někdy na oběd ve školní mikrovlnce rozpékám s kečupem, salámkem a sýrem hmm ňamka:)
marmeláda - momentálně máme načlou jahodovou a pomerančovou (nejsme mlsní, prostě byly v akci:))
haselnut - levnější nutela !!ale dobrá!! dokonce i Míša, zarytý odpůrce čokoládových modifikací, ji baští, inu s toustovým chlebem chutná jinak než s tím naším.
burákové máslo - anglofonní záležitost, koupili jsme zatím jemně rozemleté, sladko slaná chuť - v kombinaci s nutelou nebo marmeládou si jej užiju i já, bůčkový typ.
vločky - tak ty jsou čistě pro mou spotřebu, pojídám je ke snídani v kombinaci s jogurtem a lžičkou marmelády nebo nutely, večer si je totiž předem namočím...mmm:))
jogurt - kupujeme rodinné balení...1kg...levnější a vydrží...Člověk tady na výběr moc nemá, buď balení pro vrabce nebo pro slona. Pokud jde o mne, tak beru slona:))
špagety a jiné italské těstoviny, sýr, kečup - k tomu snad ani nemusím nic dodávat:)
salámek - v současné době byste u nás v ledničce našli obrovskou šišku australského "polského" salámu...výborná koupě:)sloní
Zelenina a ovoce - např. jablka nebo rajčata jsou tu podstatně dražší, takže jsme zvolili alternativu pomeranče, okurka:) cuketa
Výše zmíněný jídelníček si zpestřujeme rýží, fazolemi, tuňákem či klobáskami, přičemž hlavním vařeným jídlem našeho dne (v jehož přípravě se poctivě střídáme) se stala časná večeře nebo pozdní oběd, každopádně mezi pátou a šestou po návratu domů. Na oběd si do školy připravujeme toustíky (mňam:) Pitný režim nám pomáhá dodržovat krabice zeleného čaje, kanystřík sirupu a místní voda (V baráčku po teplém dni i ze studeného kohoutku teče teplá:))ale nějaký ten ledík a chvilka v lednici to srovná.
K těmto dobrotám přibyla v týdnu krabice indonéských instantních nudlí Mykoren s omáčkami. V balíčku, podobném našim čínským polívkám, jsou u nudlí malé pytlíčky se sušenou cibulkou, sojovou omáčkou, kořením v oleji a speciální pytlík s chilli...nám stačí míň než půlka:)). V jiných polévkách či nudlích jsou též pytlíčky, ne však s tak chutnou náplní:) Pro milovníky asijské kuchyně v instantní podobě je to skutečná pochoutka. Byly nám doporučeny naší thajskou kamarádkou, která je jí snad i k snídani... a není sama. Díky ní jsme objevili krámek s asijským jídlem, takže se můžete v budoucnu těšit na podobné kulinářské zajímavosti:)
To by bylo pro dnešek vše...nějak mi vyhládlo:) Dobrou chuť.

P.S. Už jsme ochutnali i australskou specialitu vegemite - je to něco z kvasnic, zkrátka si to tu snad všichni místní mažou ráno na snídani, něco jako národní specialitka. V australském slangu se vžilo prý slovní spojení pro veselého, šťastného člověka "happy little Vegemite". Jak bych Vám jen přiblížila ochuť? Na wikipedii ji popisují jako slanou, trochu nahořklou a podobnou bujónu...já bych si s tím tak hlavu nelámala. Je to hnus...obvzlášt k snídani...osobně bych tuhle silně slanou záležitost zapíjela pivem:)hodně pozdě večer nebo brzo ráno...nebo vůbec. Prý se tu chuť naučíte mít rádi...stejně jako u oliv. Uvidíme, zatím je to pro mne opravdu pekelně slané.
Kdo chcete ochutnat a vyskytujete se např.v Anglii, tak tam mají něco podobného - marmanite. Zajímal by mne Váš názor:) Každopádně je to tu opravdu oblíbené a dokonce o tom zpívají Men at Work v hitu "Down Under".

2. týden - Kings Park

01.12. - 07.12. 2008

Týden se sešel s týdnem a tentokrát je řada s novinkami na mě, což Zdeňka kvituje s vděčností, protože oba padáme únavou nahoru (pro Čechy je to dolů ;-)). Příště to musím nějak líp ošéfovat a poslat víc kapříků správným směrem. Takže, co se vlastně za celý týden přihodilo? Upřímně - nic zvláštního. Škola se už pro nás stává rutinou a kdyby nepřišlo několik nových a staronových spolužáků, neodešel učitel (Rene) a nová učitelka (Becks) nebyla fajn, tak by ani nebylo o čem psát. V úterý jsem vysondoval terén ve školní pidiknihovničce, protože abstinenční příznaky z nedostatku knih už začaly nabírat na síle :-) S místní knihovnicí, milou, ulítlou a trochu "crazy" dámou, jsem prohodil pár slov o knihovnách v ČR, podivil se, že stále používá lístkové katalogy a mimo jiné se opakovaně názorně dozvěděl jedno z pravidel, kdy používat v anglické větě člen "the". Výpůjční doba 4+4 týdny a 60 vypůjčených knih v MKP uvedla do údivu zase druhou stranu, protože tady v Austrálii, jestli jsem to dobře pochopil, je běžná výpůjční doba 14 dní a počet výpůjček mnohonásobně menší. Nakonec jsem si odnesl 3 knihy, což se ukázalo jako nedostačující, protože do pátku jsem je přelouskal a šel si půjčit další. V pátek si půjčila něco i Zdeňka a skóre četby JÁ vs ONA je zatím 3:2, nicméně soupeř právě teď mocně finišuje a brzičko se stav srovná :-)
Páteční večer byl ovšem zasvěcen školnímu večírku, tj. Millner`s Party v hotelu Leederville. V Australské terminologii je ovšem "hotel" skoro každá nálevna, stejně jako je každý kousek trávníku "park" :-) Bohužel nikdo z našich známých na veselici nedorazil a my neměli náladu navazovat kontakt s cizími lidmi, kteří se tak nějak už znali mezi sebou z dřívějška. Podle Zdeňky jsem zájemce o konverzaci odpuzoval já, prý když je sama, tak se k ní muži jen hrnou. Dali jsme si naše první točené pivo v Austrálii, Swan Drought, a aniž bych chtěl někoho urazit, byl to hnus :-) Shodli jsme se, že se jedná o historicky významný okamžik, protože poprvé za několik let naše výprava do hospody "na jedno" opravdu skončí u jediného kousku. V 11 pm (23h) už jsme byli doma a šli poměrně rychle spát, abychom zítra mohli brzy vstát a vyrazit na plánovaný výlet do Kings Parku a botanické zahrady, která je jeho součástí.

Kings Park
Když jsme v sobotu zhruba v 10 dopoledne vstali a posnídali, cítili jsme se natolik svěže, že jsme ještě lehce potrénovali velkým úklidem domu a zahrady, abychom na výpravu neodcházeli nerozcvičeni. Kings Park (heslo na Wikipedii) se nachází zhruba 15 minut chůze od centra Perthu na nejbližším vyvýšeném místě a jeho okolí. Kopec se jmenuje Mount Eliza a byl pojmenován po ženě guvernéra Nového Jižního Walesu siru Ralphu Darlingovi. Už pro původní obyvatele jiho-západní části Západní Austrálie, aboridžínce kmene Nyoongar, měla tato hora, zvaná Mooro Katta či Kaarta Gar-up (vybereme-li jen dvě z mnoha jmen), velký význam. Na jejím úpatí se totiž nacházelo (nachází) Goonininup, tisíce let staré posvátné a ceremoniální místo. V roce 1831, tedy pouhé dva roky po vzniku osady u řeky Swan, byla většina území dnešního Kings Parku a botanické zahrady dána k dispozici pro "veřejné účely". V roce 1872 bylo toto území o rozloze 175 ha oficálně prohlášeno veřejným parkem, roku 1890 byly k parku připojeny další pozemky a park dosáhl dnešní rozlohy 400,6 ha. V roce 1895 pojmenoval John Forrest, první premiér Západní Austrálie, park jako "The Perth Park" (prostě Perthský park ;-). Roku 1901 bylo jméno změněno na "Kings Park" (Králův park) na počest nástupu krále Edwarda II na britský trůn.

Toliko tedy teorie. V praxi se naše výprava hned od začátku potýkala s problémy se zásobováním. Poslední zbytky jídla nám sice na půl den vystačily, ale potom již hrozila smrt hladem. Proto bylo jednomyslně rozhodnuto, že na zpáteční cestě proběhne návštěva supermarketu. A s tím bylo nutno počítat v časovém harmonogramu, protože v 8 pm (20 h) se mělo uskutečnit experimentální chatovací spojení Jindřichovice-Perth.

Cestu ke kótě jsme zvolili co nejjednodušší - z nádraží Perth vzdušnou čarou rovnou za nosem k nejbližšímu bodu parku. Tedy alespoň podle Google maps :-) Ukázalo se, že to nebylo nejšťastnější, protože kvůli dešťům v posledních dnech byly některé stezky nahoru uzavřeny, páč hrozil úraz padajícím kamenem. Takže i když jsme vykličkovali přes spleť silnic, stejně jsme museli kus "hory" obejít, než jsme narazili na otevřenou stezku. V předchozí větě jsem sice napsal slovo "hora", ale takovýchto "hor" má v ČR každá vesnice pět. Ovšem na placatou Austrálii to asi hora je ;-) Shodou okolností cesta nahoru nebyla jen tak obyčejná, ale udělaná na památku australských vojáků padlých při obraně Kokoda Tracku, stezky skrz hory v tropických lesech Nové Guinei. Tato stezka spojovala nížiny Kokoda, odkud útočili od července do listopadu 1942 Japonci, s přístavem Port Moresby v Korálovém moři, který urputně bránili Australané. Pokud by Port Moresby padl do japonských rukou, tak nejenže by byly ohroženy spojenecké námořní trasy v Pacifiku a Indickém oceánu, ale Japonci by mohli přímo bombardovat severo-východní část Austrálie. Kluci australští se nakonec proti velké lidské i materiální přesile ubránili a tím Austrálii zachránili. Hodně jich ovšem padlo (jen v jednom ze střetů, bitvě o Isuravu, přežilo třítýdenní boje z původních 1500 mužů 143) a na počest těchto zachránců, "men who saved Australia", vede do parku chodníček.


Jednu třetinu Kings Parku zabírá botanická zahrada a různé památníky a na zbylých dvou třetinách je pravá nefalšovaná bush, která prý vypadá stejně jako před stovkami let. Mno nevím, před stovkami let tu určitě nebyly cyklostezky :-) Každopádně nahoře jsme se rozhodli vrátit po šipkách kousek zpět k oficiálnímu vstupu do parku, tedy cestě pro auta a autobusy, a podívat se po nějakých orientačních značkách. Hodně nás překvapil trávník, který byl jak z fotbalového hřiště - krátký, pevný a precizně zastřižený. Když jsme po něm chodili bosky, tak jakoby ani nebyl živý, ale umělohmotný. Správná letní sobota na tak populárním místě se neobejde bez svatby, takže ani my jsme tomu neunikli. Všichni se dobře bavili, včetně pivo popíjejích opalujících se domorodců :-)


Vyfotili jsme památníky obětem první světové války ...



... i druhé světové války a ...


... na vyhlídce cvakli několik fotek Perthu.



Podle prospektů měl být někde v parku 220 metrů dlouhý most ze skla a oceli vedoucí v korunách stromů. Tak jsme vyrazili směrem k němu, tedy skrz celou botanickou zahradu. Bylo to fajn a u každého plevelu stála cedulka :-) Všechno od malých rostlinek, přes keře až po stromy bylo vážně moc hezky popsáno, Zdeňka fotila, ale bylo toho příliš mnoho, takže v galerii fotek najdete jen vybrané kousky. Jo a já mám nový oblíbený strom - baobab! Je to fascinující rostlinka.



U rybníčku s vodotryskem a kachnami jsme dali sváču a nakonec došli až k vysutému mostu. Tam se ukázalo, že Zdeňka měla nějaká přehnaná očekávání. Myslela si, že ona lávka povede přímo skrz stromy nebo co, takže chvíli remcala něco o "honění nadmutých koz kvůli pitomému mostku přes nějakou díru" :-) Ale nakonec byla ráda, protože si mohla vyfotit hezký perthský pivovat, což jí znatelně zvedlo náladu ;-)

Potom už upravený park pomalu končil a my vyrazili dál - do bushe. Bush je od slova bush, tedy v překladu "křoví". A takovéto to tedy bylo: šli jsme různýma křoviskama mimo cyklo/stezky a nepotkali ani živáčka. Porost byl většinou o nějaký kus větší než já, takže jsme se cítili docela izolovaně. Po delším pochodu jsme došli na jakousi vyhlídku u parkoviště (Dryandra lookout), kde pár Japonců fotilo jak o život řeku Swan a Perth. Chtěli jsme být sami, takže jsme pak pokračovali kousíček dál, ale to už se nám zdálo, že jsme na konci, tak jsme se vraceli jinou stezkou, tentokrát i cyklo, zpět. Pro zopakování, bush je zhruba něco takového:



Zdeňka to komentovala, že si bush klidně můžou rodiče udělat i doma, stačí když nechají v Podolí pořádně zarůst svoje lesy maliním a ostružiním. Kde ale seberou všechny ty papoušky pořád nevím, leda že by vyloupili zoo :-) Minuli jsme DNA tower (taková malá kovová rozhledna, na kterou jsem odmítl vylézt) a došli zpět do udržované části parku a botanické zahrady. Zatímco jsem fotil památník na počest stovek hasičů, kteří v Západní Austrálii zahynuli při boji s ohněm, minula nás v autíčku-veteránu odjíždějící nevěsta. Fakt nevím, co tam takovou dobu svatebčani dělali, protože my se po parku toulali cca 3 hodiny. Zdeňka, jako hasič, za něhož jsou poctivě placeny příspěvky, ještě chvíli pózovala, ale slunce už zapadalo, já špatně viděl do hledáčku, bylo málo světla ... prostě se ty fotky moc nepovedly a i všechny další od hasičského památníku už jsou jaksi nakřivo. Neumím si to vysvětlit! :-))



Čas se krátil, takže jsme pomalu rychle směřovali domů. Ještě v parku jsme si prohlédli kus Honour Avenue, aleje, v níž rostou vysoké pamětní stromy sugar gums, jakýsi druh eukalyptu. Je jich tu více jak 1300 a každý z nich byl vysazen příbuznými padlých v obou světových válkách. V Austrálii celkově neberou světové války na lehkou váhu a vojáky v nich padlé si připomínají.

Ale to už jsme unaveni prchali okolo sochy sira Johna Forresta, prvního premiéra Západní Austrálie, pryč domů, do domečku. Nákup potravin se úplně nepodařil, protože Perth je v některých věcech horší než české maloměsto - obchody zavírají klidně už v 18-19 hodin! Takže smolík, tentokrát jsme to prostě propásli :-( Doma jsme se ještě mrkli na Google maps na mapu Kings Parku a zjistili, že jsme bushe prošli jen malinkatý kousíček! Zbytek nás tedy čeká ještě jindy, ale už teď se těšíme, že snad objevíme i místo na barbeque, což se nám dnes též nepodařilo.

ODKAZ NA GALERII FOTEK Z KINGS PARKU. POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT STOPY ZDENČINÝCH KOMENTÁŘŮ!! :-)

ODKAZ NA AKTUALIZOVANOU GALERII ZVÍŘAT, KAM PŘIBYLO DOCELA DOST EXEMPLÁŘŮ, VČETNĚ PAPOUŠKŮ.

Neděla proběhla v klidu, na pláž se nám nechtělo, tak jsme se opalovali na zahradě (já, na Zdeňku bylo prý příliš horko) a celý den strávili nad angličtinou.

A do třetice něco prvního - 1. týden ve škole

24.11. - 30.11.

První den ve škole jsme nejdřív absolvovali rozřazovací testy a ústní pohovor. V testu šlo jen o základní gramatiku, ve které se vždycky nějaká mezera najde...tyhle věci člověk snadno zapomíná, což se snad změní:) Každopádně všechno proběhlo v ohromně milé atmosféře a při ústním pohovoru jsme s mou zkoušející (teď si nemůžu vzpomenout na jméno:( probraly kde co - přišla řeč i na drahého Honzu (Kdo nezná - můj drahý spolužák z gymplu, který tu byl před námi a kterému vděčíme za mnohé:))nejen za to, že jsme měli hnedka, kde bydlet) Po testu jsme byli každý osobně přivítáni ...pravděpodobně ředitelem...alespoň to tvrdí Míša...já si žádné cedulky "headmaster" nevšimla, podle počtu bodů z testu a pohovoru jsme za "drobný" poplatek obdrželi knížku - máme New Headway Intermediate - a složku nacpanou informacema a různýma reklamama.
A tak nám začala škola:) Vstáváme kolem sedmé, do školy je to od nás tak půl hodinky městkou dráhou, jezdíme na tzv.smart rider, což je karta pro studenty, fungují tu na principu kreditu - prostě nabijete a pak už jen odečítáte, čtečky jsou na zastávkách:)takže při vstupu si načtete "tag on" a pak při výstupu "tag off":o)
Ráno od devíti do dvanácti probíhá výuka angličtiny ve stylu - gramatika, cvičení a tak..prostě klasická výuka. Naším učitelem je René. Ano - chodíme do stejné třídy:o)ale sedíme každý zvlášť, nejsme sebevrazi:o). René je výborný chlapík, hovořící minimálně třemi jazyky a má opravdu vypracovaný systém výuky: ukazuje nám mimojiné i různé strategie, jak se učit. Resp. ukazoval, protože tento pátek u nás výuku skončil a odjel na dovolenou. Místo něj nás čeká jiný vyučující..tak uvidíme, každopádně kvalita dopoledních hodin tu je na Milner International College of English (tak se naše škola jmenuje) dost vysoká. Od jedné hodiny, po obídku z domova, který zhltnem někde na zahradě, nás čeká - a to už jsme každý někde jinde - konverzace, čili "speaking class". Obsah je různý. My jsme se už třeba dívali na film, vypracovávali projekt na otevření night clubu apod:) Ve tři nám škola končí, cestou domů se nakoupí něco k snědku a hurá domů dělat úkoly...René nás opravdu zásoboval a tak jsme měli tento týden, co dělat, abychom šli spát dřív než o půlnoci. Ne vždy se nám to podařilo:o)

První páteční odpoledne ve škole:)
Australani si prostě umí užívat života. Dovedete si představit, že by se banda Čechů (třeba v rámci školy, místo výuky či spíš jako součást výuky:)) domluvila, že si v pátek udělají barbeque, jak oni už zkracují BBQ? No, dobře, to si ještě člověk umí představit...ale co dál.
Když tuhle alternativu páteční speaking class nadhodil Kevin - můj lektor - počítala jsem, že se prostě půjde k někomu, kdo má nějakej rošt nebo něco podobnýho, někdo donese tohle a jiný tamto...POZOR!!! Tady to je vymyšlený jinak a dle mého názoru dotažené k dokonalosti.
Prostě seberete skupinku lidí a vyrazíte do parku (jeli jsme městkou dopravou, která je zdarma, tedy jen určité linky - tzv. cat "kočka" autobusy: spojují různá významná místa, ale aut tu stejně jezdí dost). Nemusíte sebou tahat žádný rošt a tak, protože tady už mají plotny přímo v parku zabudované - jen tak pod širým nebem, kryté jednoduchým poklopem. Vyberete si stůl, kterých je poblíž plotny hned několik, a peníze...v našem případě 5AUD bez piva, 10AUD s pivem (můžete hádat, kolik jsem asi platila já do společné kasy:))Pak se sebere pár lidí a ty jdou nakoupit do nedalekého krámu už naložené a připravené masíčko (kuřecí křídýlka, párečky - my měli jehněčí...mňam mňam), pečivo ("rohlíky" už naříznuté!!! to jsem nevěděla a tak jsem si ho pak nařízla i z druhé strany:o), různý omáčky, kečupy, kelímky a nealko...pro gurmány ještě cibuli...mňam. Někdo zas jde do speciálního obchodu pro to pivíčko. To má sice stejné zátky jako to naše, ale šroubuje se...Pokud se chcete ztrapnit jako já, tak se vytahujte a zkoušejte ho otevřít třeba o rám stolu:o))))upřímně nešlo to:o)))
Nu a pak se už střídáte u plotny a otáčíte a otáčíte (spolužák Booggi - Korejec, dávají si tu takovéhle přezdívky, pač ty jejich jména bychom asi nezvládli - nám párečky otáčel klasickýma hůlkama), popíjíte, konverzujete a případně hrajete nějaké hry - my měli frisbee a kriket:)) Odpolední "vyučování" vám plyne příjemným tempem, jediné, co musíte hlídat je čas, kdy jste naposledny otočili maso a kdy namazali ramena...slunce je tu opravdu dost silné. Každopádně jsem si za tohle odpoledne procvičila angličtinu daleko lépe než při hodinách ve třídě. Není nad BBQ:)

Zatímco jsem se já seznamovala s místním pivem a lahůdkami BBQ, trávil Míša svou speaking class na výstavě fotografií (která mimo jiné byla u nás loni na Kampě:), kde si pro ně jejich lektorka připavila nějaké úkoly... s ohledem na to, že měl dost času na focení...to jistě musela být zábava...NENÍ NAD BBQ:) pardon, byl to pro mne opravdu silný zážitek:o))
Každopádně díky tomuto odpoledni došel k pozoruhodnému objevu: Japonky (Japonci) se nedají fotit v přirozených situacích - jakmile si všimnou, že na ně míříte objektivem, tak začnou zběsile mávat :-) ... Myslím, že si příště foťák vezmu já, ať taky z těch dobrot něco máte:)))

Víkend
Sobotu jsme úspěšně strávili v posteli...tedy pokud pominu to, že jsem prala (v pračce...konečně mám zas na privátě pračku:)a Míša se šel na hodinku vyvenčit. Já procházku oželela, protože díky místním teplotním změnám a úžasné klimatizaci se mne zuby nehty drží nepříjemný kašlík.
V neděli - 1.adventní neděli - jsme vyrazili na pláž Cottesloe, která je od nás asi hodinu cesty dráhou...cesta byla mírně dobrodružná, protože na trati probíhala výluka:)) nejen ČD překvapí:) Část cesty jsme absolvovali busem - řádná ženská řidička autobusu bravurně vycouvala ze zastávky, za což sklidila potlesk, a další stanice vykřikovala:)) Od zastávky to pak už bylo jen kousek k oceánu a ten byl teda...Až na ten vítr, který snad nebude pořád takový, prostě balada:)

Jediné, co jsem musela dnes oželet, je mše, protože jsem zatím neobjevila římsko-katolický kostel...zatím samý presbytarián apod. není nad naší pravou jedinnou:))) Dosti křesťanského magazínu, je čas jít spát. Přeji příjemné odpoledne do Evropy:)

FOTKY Z PRVNIHO TYDNE

První výlet do města

21.11. 2008

Moje předřečnice vás v dlouhém ... (au, au!) ... ale zajímavém ... úvodu seznámila s tím, že jsme cestovali letadly, vzali si z letiště taxíka a první den odpočívali. Teď už bude následovat to, na co všichni netrpělivě čekáte - první výlet do city, tedy do města (rozuměj centra).

Včerejšek nás dost vysílil (přeci jenom celý den na třech mussli tyčinkách není úplně košer), takže jsme se nejprve převlékli za kobylky a provedli zničující nálet na market Iga, který je na australské poměry kousíček - cca 15 minut Zdenčiny chůze, normální lidské chůze tak 10 minut ;-) Nakoupili jsme si autentickou místní stravu - francouzské bagetky, maďarský salám atd. :-) Vše ovšem made in WA (Western Australia, Západní Austrálie).

V Beckenhamu bydlíme kousek od vlakové zastávky. Vlaky zde částečně suplují řekněme pražské metro a jezdí ve špičce tak odhadem 5x za hodinu. Do stanice Perth jsou to dvě pásma, lístek stojí 3,50 AUD a cesta trvá cca 20 minut. V pondělí si zařídíme studentské průkazy a kartu na MHD zvanou "Smart Rider", takže pak budeme jezdit za 1,19. Školáci to tu celkově mají dobré, páč jejich jízdné je pouze 50 centů, ale na druhou stranu musí každého pouštět sednout. Zajímavá forma výchovy. Na Perthském hlavním nádru jsme provedli několikaminutovou sondáž prostředí a zjistili, že se nikde nepovalují žádné vajgly a nástupiště jsou vypíglována dočista dočista. Oproti česku luxus.

Chvilku jsme hledali naši budoucí školu, protože v pondělí, jak se známe, zase půjdeme na poslední chvíli, takže ať potom nebloudíme. Prohlížíme si pořádně domorodce, ale polovina z nich jsou stejně turisté z Asie :-) Blíží se adventní neděle, takže není lehké uniknout kýčovité vánoční výzdobě. Jo a stromečku, umělému jak jinak :-)



Protože jsme nemohli nikde sehnat krém na opalování, zde spíš krém proti slunečnímu záření (sunblock lotion), riskli jsme to i přes dobré rady na pár hodin bez něj. Což byla chyba – nejsme úplně spálení, ale i ta chvíle stačila, abychom pěkně zrudli. Takže hned po příchodu na domeček opět návštěva nám zatím jediného známého marketu (Iga) a nákup krému faktor 30+ za necelých 13 dolarů. Uvidíme, jak dlouho vydrží, je ho pěkná flaška (ještě jsme mohli koupit malý kanystr, avšak to se nám pro začátek zdálo moc), ale intervaly mazání budou asi dost krátké :-)

ODKAZ NA GALERII S FOTKAMA

Večer přišla Corin, naše sousedka, která měla dorazit už včera. Vybrala nájem na dva týdny dopředu a ukázala co a jak. Will měl dnes dorazit také, ale nepřišel, takže podle předchozí logiky asi dorazí zítra. Možná :-) Žádný z našich spolubydlících se zatím neukázal. Druhý den a už jsme plně prokoukli australskou mentalitu – prostě není kam spěchat. Navíc začíná léto a horko a to se prý nespěchá už vůbec. Tak to jsme zvědaví. Každopádně všichni jsou opravdu hodně milí a usměvaví, všechno ochotně poradí i přes naši lámanou angličtinu. Prostě pohoda.
Ještě se na chvíli zastavil Martin, Čech bydlící naproti přes ulici. Dali jsme panáka slivovičky a v rychlosti se dozvěděli, kde nejlépe nakoupit jídlo, oblečení atd.

První den v Perthu

20. 11. 2008

Celý den jsme prospali. Tedy kromě jednoho telefonu od Willa, který se omluvil, že dnes nedorazí, ale že místo něj přijde sousedka Corin (nebo jak se to píše). Ta ovšem nepřišla, tak jsme šli zase spát.

Příjezd do Perthu

19. 11. - 20. 11. 2008

Pár minut před dvanáctou jsme dosedli na letišti v Perthu. Přistávali jsme za bouřky, sem tam blesk a kapka deště. Míša se radši nedíval, za to já byla fascinovaná. Když vidíte blesk "kousek" vedle sebe, jakoby na stejné úrovni jako jste vy...paráda:o)

Zavazadla úspěšně dorazila s námi!! Trochu jsme se báli, že cestou zabloudí. Přece jen jsme absolvovali dva přestupy a těch pár hodin zpoždění...Jak jsme později zjistili, i obsah doletěl v pořádku. Dokonce i slivovička, důležitá to součást výbavy pro navázání dobrých vztahů s domorodci či krajany.

Při čekání ve frontě celní kontroly (nebo jak tomu tady říkají) si nás očichal celní bígl, zda nevezeme bůček, salámek či jiné zakázané dobroty. Prostě pes jídločichač (M. zdraví mlynaroj Barču!!!). Dostatečné péče se nám dostalo i od lidské části celní kontroly. Vše ale v klidu a s úsměvem na rtech... S přáním příjemného pobytu jsme byli po pár minutách vpuštěni na území Austrálie. HURÁÁÁ!!!

ODKAZ NA FOTKY Z LETIŠTĚ

Nyní jsme museli vyzkoušet, zda nám fungují platební karty. Nevěřili byste, jak je obtížné v pražských směnárnách sehnat AUD, zvlášť o svátcích (Až příště budeme někam vyrážet, tak by bylo lepší odjíždět v běžném týdnu a ne hned první všední den po víkendu a svátku:) Z tohoto důvodu jsme měli v bankovkách jen cca 100 AUD. Výběr z ATM se ale podařil!!! Není nad výdobytky dnešní doby:D Měla bych si to uvědomit, až zase budu proti něčemu brojit:)) Hned jsme si koupili mapu Perthu a adaptér na australské zásuvky.

Následovala zkouška mobilních telefonů - zavolali jsme Willovi, našemu australskému domácímu, a snažili se zjistit, kam nám schoval klíče od domku - byla to zároveň i zkouška angličtiny...rozespalé angličtiny, protože Willa jsem vytáhla z postele a já taky nebyla zrovna nejčerstvější. Něco málo jsme ale pobrala a tak jsme si šli vzít taxíka...do postýlky:)

Chviličku trvalo než jsme si uvědomili, že ten, kdo sedí v autě, není spolujezdec, ale řidič. Adresu jsme si radši přepsali na lístek, aby nedošlo k nějakému nedorozumnění... Beckenham, čtvrť Perthu a náš australský domov, není od letiště nějak zvlášť daleko, takže nás to stálo pouhých 25 doláčů. Nakonec si ale od nás vzal jen 23 AUD, protože jsme neměli ani jeden 5ti drobák:) 100% úspěšný výlet:) Teď jsem si měla ověřit, jak dobře jsem rozumněla Willově angličtině a jeho pokynům ohledně klíče...po chvilce hledání a svícení mobilem, kdy jsme nic nenašli ve schránce "mail box" a ani v jejím okolí, jsem si vzpomněla, že zmiňoval ještě i jiný "box"...možná "power box"...no jasně pojistky...že by Australani znali typickou českou skrýš na klíče... Znají:)

Dobře, dostali jsme se dovnitř, ale který pokoj je tedy náš...chvilka poslouchání, zda se z nějakého pokoje neozývají hlasy nebo chrápání...přeci jen bylo kolem dvou hodin ráno:) Měli jsme tři možnosti ( šance 1:3) a naštěstí hned první volba byla správná...Díky Bohu:)

Konečně postel!!!

ODKAZ NA FOTKY DOMEČKU

Hurá do Perthu!

18.11. - 19.11.

Po úspěšném odstěhování všech banánovek, nakonec jsme naplnili neuvěřitelných ...hodně..., jsme si při svitu svíček dobalili cestovní batožiny a ulehli v 1:00 k naší poslední žižkovské noci. Budíček na 5:00 byl opravdu vítán:)
Na Dejvické jsme se v 7:30 sešli s nejoblíbenějším básníkem českým, Robertem Antropiusem, který nám cestou na letiště mimo jiné sdělil, jaká konkurence v branži panuje. Za jeho příjemné společnosti jsme se nechali na letišti Ruzyně zabalit, zvážit a odbavit. Loučení bylo srdceryvné a nadočekávání bez stopek slz, tedy alespoň ze strany naší výpravy.

V 8:45 jsme se odlepili od země a let do Anglie proběhl výborně. Tedy až na jednu epizodku, ehm, řekněme první drobný střet s angličtinou. Ve stylu punkerské hymny "say no to the future" jsem bohužel řekl "no" naší snídani v letadle, páč jsem nepochopil stewardovu otázku. Takže zbytek cesty se nesl v duchu výčitek, kdy Zdeňka hladověla a brblala si něco pod vousy :-)

Na Heathrow jsme přiletěli na čas, tedy v 10. Zde ovšem nastal střet s angličtinou číslo dvě. Náš let do Hongkongu jakoby vůbec neexistoval. Nikde na tabuli nebyl zobrazen a všichni nás posílali na přepážku číslo "fifteen". Tedy tu s nejdelší frontou. Achjo. Takže čekačka. Která se po hodině, kdy se fronta posunula asi o metr, změnila na nervózní čekačku, protože se pomalu blížil čas našeho odbavení. Naštěstí si nějaká paní před námi dost hlasitě stěžovala a vykřikovala něco o "bussiness class", takže jsme s radostí shledali, že v tom nejsme sami. Což jsme teda rozhodně nebyli, za námi se vinula ještě pěkná řádka malých chlapíků se šikmýma očima, asi hongkongčanů, kteří se těšili domů. Nakonec jsme se lámaně dotázali "vo co gou" a zjistili, že náš let je POUZE o 4 hodiny opožděn, takže v podstatě o nic nejde :-) Každý jsme vyfasovali meal voucher (potravinový lístek ;-) v hodnotě 2O liber, tedy dohromady 40 liber. A za to už se dalo užít trochu legrace, zvlášť když pizza stála 5 liber, bageta 2,50, džus 1,50, sushi 5 atd. a na vouchery nevrací peníze. Ve stylu "přece jim to nenecháme" jsme přetáhli první dvacetilibrovku o 1,05 libry, takže jsme si vyzkoušeli i platbu kartou v zahraničí. Horká chvilka nastala, když terminál mou kreditku napoprvé neautorizoval. Už jsme se jim chystali nabídnout, že si dlužnou částku odpracujeme úklidem letiště, ale nakonec se automat vzpamatoval a druhý pokus o platbu již proběhl úspěšně. Uff.

FOTKY Z HEATHROW

Nakonec jsme se po 5,5 hodinách zpoždění ocitli v oblacích a zamířili Boeingem 747 společnosti Cathay Pacific do Hongkongu. Cestou nás vydatně a pravidelně krmily příjemné asijské letušky - pánská část naší výpravy se nemohla vynadívat:-) Po večeři byly rozdány balíčky s překvapením - ponožky, kartáček a zubní pasta. Nabídku erárních ponožek využil hned starší asijský spolucestující vedle Michala, což jsem poznala i já u okýnka. A při této libé vůni, která se díky klimatizaci rozptýlila nebo jsme ji spíš přestali brzy vnímat, jsme si krátili let sledováním filmů na malých obrazovkách umístěných na sedačkách před námi...Prostě luxus...Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull...Mama mia!...Batman: The Dark Knight. Některým z nás se povedlo usnout, jiní poslouchali mp3 a odpočívali pod dekou. Při střídavém pospávání jsme přeletěli Evropu a Asii. Podle Míši, který všechno bedlivě sledoval na obrazovce, jsme letěli přes Belgii, Německo, Polsko, Bělorusko nebo Ukrajinu:), Rusko - tam jsme asi spali, rozhodně přes Uzbekistán - přímo nad Taškentem...a samozřejmě přes Čínu, je fakt velká. Tady už jsem vykoukla na chvíli z okýnka (jinak jsme ho měli zatažané, ostatní ještě spali a slunce opravdu dost svítilo) ... mezi mraky jsem uviděla vrcholky obrovských hor, řeky...prostě úchvatné:)... Ale popis letu udat nemůžu, protože z nějakého mně neznámého důvodu tam prostě zapomněli namalovat hranice a popisky...snad se příště polepší.

Po 12 hodinách letu jsme dosedli na hongkongském letišti. Tady jsem přišla o nůžky, které jsem omylem zabalila do batůžku a prošla s nimi přes kontrolu v Praze i na Heathrow:) Porozhlídli jsme se po obchodech a pak už jsme letěli dál do Perthu.

FOTKY Z HONGKONGU

Stále jsme byli v péči Cathay Pacifik, akorát už jsme letěli menším letadlem s menším prostorem na nohy a filmy běžely pořád dokola...takže jsme viděla asi čtyřikrát konec Wall- E a ani jednou začátek..prostě starší typa.

Pokračování příště.

ODKAZ NA CELOU GALERII