4. část cesty: Mataranka - Kakadu National Park

27.6. - 29.6. 2009

10. den - 27.6.

Vstáváme těsně před svítáním a hned hups do termálního bazénu pod palmami. Bohužel tento skvělý nápad mělo i několik dalších lidí, není to žádná romantika, ale ani mačkanice, takže si to užíváme tak jako tak. Je fakt teplo :-)



Po snídani jsme si dali takovou menší procházku po okolí k další koupačce, do které se ale nakonec nikomu už nechtělo - bylo to opět v řece, všude cedule ohledně sladkovodních krokodýlů. Jo a po cestě tam téměř na Majku "skočil" ze stromu žlutý had, což nás taky vybudilo k ostražitosti. Určitě to bylo tak, že si hadík v pohodě lebedil na stromě, my šli okolo, on se nás lekl, uklouzl (ehm, ehm) a chudák žuchnul na zem. Zmizel mnohem rychleji než my, takže ani fotka není :-)



Druhého hada, mnohem většího, jsme uviděli téměř u kempu. Vyhříval se na sluníčku ve strouze mezi bazénkem a řekou, jenom pár metrů od místa, kde jsme se normálně koupali. To našince, který není na takové podmínky zvyklý, pořádně vyleká :-) Za celou dobu našeho působení v "down under" jsme nepotkali jediný náznak hada a dnes hned dva během hodinky. Ale ani se nedivím - pominu-li pávi, kteří se tak procházeli po kempu, nejvíc mě tu překvapil naprosto ohromný počet žab. Na to jsme přišli už včera při hledání dřeva na oheň. Kam jsi šlápl uskakovala žába. Být hadem, tak je pro mě Mataranka ráj - teplo, voda a žáby skákající přímo do huby. Nebýt té hromady lidí okolo. Což je taky důvod, proč tu nezůstáváme déle.


Máme v plánu dorazit do Kakadu National Parku, někam poblíž Jim Jim a Twin Falls, dvě vodopádům. Opouštíme tedy Mataranku, v Katherine nakupujeme ve "Woolys", provádíme menší pikniček v parčíku u cesty, poblíž barevně pomalované mašiny (železniční). Čím více na sever pokračujeme, tím více termitišť se všude tyčí. A rostou do čím dál větších výšek. K večeru projíždíme bránou Kakadu. Zatímco v Matarance byla možnost "salties" krokodýlů spíše teoretická, zde už je jejich přítomnost realitou. Míjíme varovné cedule a táboříme v malém odstrčeném místě jménem Jim Jim Billabong.



I zde platí naprostý zákaz přibližovat se na několik metrů k vodě, nekuchat na břehu ryby atd. Nastává tzv. první komáří noc. Jsou jich tu mraky, takže venku se nedá moc pobývat. Dáváme rychle rajskou u ohně zabaleni ve všem možném (sousední stanující mají dokonce síťovaný přístřešek na stůl!) (pozn. Zd). Ze stanu už stavíme jen kostru s vnitřní síťkou, déšť tu nehrozí a ... jak už asi správně hádáte ... je teplo :-) Než kompletně usneme, musíme ještě vymlátit uvnitř všechny komáry. Což je po tmě jen s baterkou docela zdlouhavá záležitost, páč těch komárů jsou desítky a různě rafinovaně schovaní :-)

11. den - 28.6.

Po snídani vyrážíme na Jim Jim Falls a Twin Falls – cestou potkáváme ptáka Jabiru, ale než stíháme fotit je fuč. Poprvé vidím „žluté květy“. Těsně před vjezdem na offroad směrem k vodopádu si kupujeme od rangera/správce lístky na loďku, protože v posledním úseku cesty k samotným Twin Falls se dnes už jinak než lodí dostat nelze. Ptáme se, jestli naše auto terén zvládne a jsme ujištěni, že pokud je to 4WD, problémy mít nebudeme. Auto s náhonem na všechny čtyři kola máme, přesto po nějaké době zapadáme hluboko do písku :-( Naštěstí nás míjí milý australský pár, který nejenže nás vytáhne, ale taky odlehčí našemu přetíženému autu tím, že kus cesty sveze Zdeňku a Marii. Dorážíme k brodu přes potok a už samotný pohled na zhruba 60-80 cm vody stačí, abychom poznali, že to není úplně pravé ořechové. Plně naložené auto s pěti lidmi by to nemuselo rozdýchat a my nechceme opět skončit, tentokrát uprostřed brodu. Víme, že ke kempíku a následně k vodopádům už to musí být jen pár kilometrů, respektive nic co by český vycvičený turista nezvládl. Máme jen dva problémy:
a) jak se dostat přes potok plný krokodýlů
b) znamenalo by to dost velké zdržení.

Vše nakonec vyřeší opět naši hodní ozzíci, kteří nám nabídnou, že nás hodí kam bude potřeba, protože shodou okolnostní mají úsplně stejnou cestu jako my. Budou muset pro nás jet na dvakrát a ačkoliv se nám zdá hloupé je takhle zdržovat oni na nabídce trvají. První jede Zdeňka, Maria a Petr a my s Liborem zevlujeme a čekáme. Nakonec se nám už dále otálet nechce a rozhodneme se, že někoho stopnem, aby nás převezl přes potom a dál budeme pokračovat po vlatní ose. Staví nám dva kluci (ne že by tu byl nějaký provoz a před brodem stejně všichni zastavují a kontrolují vodu ;-) v malém terénním náklaďáčku. Vyskakujeme na korbu a hurááá, už to fičí.



Kluci nám nakonec nabídnou, že nás hodí až do kempu. Po cestě potkáváme "naše" ozzíky vracející se pro nás, takže přesedáme a dojíždíme s nimi do tábořiště, které bylo opravdu nedaleko (autem, pěšky by to na hodinku vydalo určitě). A poté už pěšky kousek ke kotvišti, kde nás vítá ranger. V okamžiku, kdy se dozvídá, že jsme z Čech, dává do placu jeho historku jak před několika lety NEviděl Prahu, protože ho zatkli ve vlaku v Chebu a jak strávil noc ve vazbě bez možnosti si zatelefonovat nebo cokoliv jiného. Všechno jednoduše kvůli tomu, že mu cestovní agent nezařídil víza, které podle jeho názoru nepotřeboval, ale naše hraniční stráž na to měla jiný názor :-) Takto pobavil celou skupinu, která se mezitím sešla a my mohli vyrazit. Při velice krátké plavbě vidíme pasti na krokodýly a pak už je to pěšky k Twin Falls jen kousek.





Nádhera, koupat se tu ovšem nedá. Uděláme pár fotek, trochu pojíme a vracíme se zpátky loďkou. necháváme se aussie párem a kluky hodit k autu, odkud míříme k Jim Jim Falls (Petr s Majkou jedou v našem autě). K vodopádům je to cca 1km chůze pralesíkem. Přeskakujeme kmeny, přelezáme kameny a vrháme se do krapet studených vod pod vodopádem. Fakt paráda, plaveme v různých jezírkách až k "vodopádu". Vodopádu v úvozovkách, protože je samozřejmě téměř bez vody.

Jen pro připomenutí, zde na severu mají jen dvě roční období - wet season (období dešťů) a dry season (obdodí sucha). Aboridžínci jich sice rozeznávají osm, ale nám dvě budou stačit. My jsme tady v podstatě na začátku období sucha, není tu tolik horko, neprší a celkově je tu příjemně. Jinými slovy, je sezóna, takže se tu nachází poměrně velké množství lidí. Na druhou stranu v období dešťů jsou Jim Jim Falls nepřístupné a vidět se dají jen z letadla, protože vody je opravdu HODNĚ :-)



Přeplaváváme ke stěně... a vracíme se s vědomím, že možná někde dole by mohl být „freshie“. Při plavání na zádech je to nádhera, jen skály a nebe. A mě už zbývá jen dodat, že slunce krásně hřeje, ale voda je pekelně studená :-)

Necháváme se odvést našim párem k autu a oni nás pro jistotu doprovodí až na asfaltku. Loučíme se a pak se mírně stydíme, že jsem jim ani nic nedali. Mluvili jsme o tom předtím, ale v té rychlosti jsme na to zapomněli. Za večera dojíždíme do Jabiru a noc trávíme v dost moderním kempu. Těšíme se až si ráno zaplaveme v bazénu. Noc je teploučká.

12. den - 29.6.

Dnes máme v plánu jen takový odpočinkový den - vidět krokodýly v Eastern Aligator River a prohlédnout si aboridžínské kamenné malby. Nic zásadně riskantního a všude se dá dojet autem :-) Takže ráno pomalý start, chladíme únavu z cest v místním luxusním bazénku. Pereme, sušíme a vyrážíme směr Ubirr obhlédnout aboriginal rock art. Před tím se stavíme v Jabiru v moc pekně sestaveném informačním centru cestou, kde potkáváme přejetého přes metr a půl dlouhého hada.. panečku... V Ubirru si dáváme hezkou studijní procházku, kocháme se původním uměním, pročítáme popisky u obrázků, potkáme pár rangerů aboridžínců, fotíme panoramata neuvěřitelná...




Odpoledne trávíme u East Alligator river čekajíce na krokodýly. Je příliv, hladina řeky stoupá výrazně stoupá a my postupně vidíme tři či čtyři krokouše, kterak se sem sjíždějí na rybí hostinu. Nejsou ale sami - ve vzduchu krouží orli mořští. Krása, tohle mě opravdu dostalo. V Čechách aby orla pohledal, ale tady za celou naší cestu jich vidíme desítky. Což se bohužel netýká krokodýlů, ty jsme viděli jen zde a ani jednoho na břehu :-(


Dva místní kluky ale evidentně ani orli ani krokodýli okolo nezajímali, v klídku se věnovali rybaření ve scéně jako od Marka Twaina.


Zítra máme v plánu jeden z nejtěžších treků tady v Kakadu National Parku, takže k večeru už hledáme kemp poblíž místa zítřejšího působiště. Což se nám daří, nacházíme tábořiště, kde jsme úplně sami. Ovšem jen dočasně, před soumrakem doráží další dva mladí lidi v dodávce - frantík a němka, která si ho pár dní předtím stopla. Celkově bych tohle místo nazval "Komáří peklo 2", mosquitoes jsou úplně všude. Jídlo se připravuje se síťkami na hlavě, nespolečensky se loučíme s Francouzem, který by si chtěl ještě povídat a jíme ve stanu. Před spaním vybíjíme hlava nehlava tak, že jeden svítí, druhý mlátí... zhasnout... a proceduru opakovat znovu. Výsledek.. komáři mrtví a krev všude. Ležíme a posloucháme bzukot, snažíme se nahrát na mp3 ale nejde to. Zdenka sice tomu říká bzukot, ale já bych to spíš nazval hukot. Komárů je venku tolik, že to všude okolo hučí jako kdyby v dálce jela parní lokomotiva. Nikdy jsem nic takového nezažil a nechtěl bych být přes noc venku :-) Spíme jen pod jednou vrstvou stanu a po komáří očiště je nám nám tu dobře.

PS: Některé fotky zde zveřejněné opět fotil Petr či Libor, naše najdete v této galerii.