1. část cesty: Perth - Kata Tjuta National Park

18.6. - 20.6. 2009

Tadááá, tak po dlouhé době opět zde, nad stránkami našeho blogu o Austrálii. Kdo tipoval, že už se tady nikdy nic neobjeví, nebyl daleko od pravdy, už to tak chvíli vypadalo, že? Naše poznámky ležely dlouho ladem bez užitku na hardisku, protože se shodou okolností seběhlo několik "zdržovacích" okolností, Zdeňka začala opět chodit do školy a já jsem se zabral do dalších svých projektů natolik, že se mi vůbec ale vůbec nechtělo nic dalšího sepisovat (poznámka pro "Helču+3/4na cestě": prostě něchtěla to žrát, no).

Ano, tento příspěvek je psát mnou, M., nicméně je opravdu, ale opravdu hodně založen na Zdenčiných docela podrobných poznámkách (nevím po kom to ta holka má ;-), takže proto jsem se raději ukryl pod společného autora 2VAUSTRALII, aby Zdenka neremcela, že jsem ji odepřel zásluhy. A taky aby po mě mohla opravit hrubky a "faktické nepřesnosti", protože ačkoliv jsme byli na stejném výletě, můj výklad událostí se mnohdy diametrálně liší od jejího ;-). Takže tolik k úvodu.

1. den 18.6.

Zatímco 17. června jsme se v průběhu dne ještě potili u zkoušek, 18. června ráno jsme už pro změnu mokli při nakládání našeho, čerstvě vyzvednutého a natankovaného, Mitsubishi Outlander vozítka výbavou pro 5 lidí na co nejvíc dní. Vše se nakonec podařilo, auto nacpané k prasknutí, ale nic jsme nezapomněli. Tedy až na jednu maličkost, trychtýře na dolévání benzínu z kanistrů do nádrže, nicméně tenhle problém se vyřešil hned první zastávkou ještě v Perthu.

Ale pojďme si představit členy naší výpravy jak je vidíte na níže publikované nenucené fotografii s uvolněnou atmosférou: první zleva Maria (zdravotní hlídka výpravy), druhý zleva Petr (náčelník, plánovač, šofér a automechanik), dále následuje Libor (bezpečnostní technik skupiny) a úplně vpravo moje maličkost (příležitostný kameraman na 2 megapixelový mobil, kibic a dobrý rádce). Na snímku chybí Zdenka, jakožto hlavní fotograf naší sekce a vedoucí kroniky.



První den jsme měli v plánu urazit prvních cca 1000 nezajímavých kilometrů, takže není překvapující, že jsme jen ujídali ze zásob v autě mířícím směrem Midland - Northam - Merredin - Coolgardie - Kargoorlie - Laverton. Zastavili jsme se jen na chvíli u zbytků rabbit proof fence, tedy králíkovzdorného plotu (kde bylo natočené i první video). Podruhé nás donutila zastavit dálniční policie, když jsme o trochu překročili nejvyšší povolenou rychlost (110 km/h). To nám to pěkně začalo, ráno déšť, odpoledne 300 dolarů pokuta (Petr chtěl studentskou slevu, ale místo toho mu dali ještě raději dýchnout ;-). Třetí zastávka byla v Kargoorlie, kde jsme brali benzín a dokupovali zásoby ve Woolworthu. Nestihli jsme už potom dojet do Lavertonu, takže jsme to zapíchli asi 30 kilometrů před, protože po soumraku klokani začali houfně přebíhat silnici a tak jsme nechtěli riskovat nějakou srážku. Tak to je všechno, copak tu má ještě Zdeňka: v noci krapet chladno, zdálo se mi, že si ke stanu lehá klokan, ale nakonec to byl Míša.. popletla jsem si prostě strany. No comment!

2. den 19.6.

Tak a ráno do Lavertonu, malého a zanedbaného městečka, s pravou hledačkou zlata pracující jako obsluha na pumpě a somrujícími aboridžínci. Poté, co jsme se pokusil zprovoznit čerpání vody pro náklaďáky, jsme našli konečně veřejný kohoutek a nabrali vodu.


Takže poslední rozloučení s "civilizací" a hurá na Great Central Road, prašnou cestu, na které strávíme dnešní a následující den.


The Outback - nádhera, červený písek, poušť, bouraná auta a ... červený prach zase znovu a všude. Jen chvíli se písek proměnil na pár desítek metrů v asfaltku (i s přechodem), protože zrovna tento kousek silnice sloužil i jako runway pro letadla. Projeli jsme aboridžínskou komunitou Cosmo, evidentně postavenou ze státních peněz, minuli několik velbloudů a celkově si užívali cesty. Hledání noclehu – táborák v kráteru (vznikl vyhrnutím země na zarovnání silnice), k večeři mišmaš na plynovým vařiči, pokus o spaní pod širákem s hvězdným nebem nad hlavou, bohužel vítr a hlavně déšť nás zahnal do stanu.

3. den 20.6.

V Tjukayrill (Tjuryuru) se potkáváme s kiwi (novozélanďan) průvodcem a jeho skupinou farmářských turistů, kteří si s ním zaplatili "package tour". Mno, auta mají přeci jen o třídu výš, než je to naše ;-)


Další den cesty pouští. Ve Warburtonu se potkáváme se se švýcarkou Simon, Majčinou spolužačkou ze školy!, a jejím tátou. Zase tu bereme benzin a obsluhují nás dva rázovití upovídaní vtipní týpci, kteří samozřejmě věděli, kde je Czechoslovakia, ale moc lidí od nás tu prý ještě nepotkali, takže jsme pro ně byli velká vzácnost ;-) Několik km před odbočkou k Warakurna Roadhouse jsme zastavili aboridžínce, která nás poprosila o vodu, kterou jsme jí samozřejmě dali, a ona zamířili rovnou do pouště. Ovšem za nějakou dobu, na křižovatce k roadhousu a k aboridžínské komunitě, nás zase stopl abík na motorce (brzdil motorku bosýma nohama, fakt!) hledající svou ženu. Tak jsme mu tak zhruba ukázali, kde jsme viděli naposledy. Nevím jestli jsme udělali dobře, ale co jsme měli dělat, že? Místní velký šerif nám rozhodně nedoporučil k pití místní vodu, který prý není zdraví škodlivá, ale jen hnusná :-) Nakonec jsme ji doplnili z kohoutku na záchodě, protože jsme nechtěli kupovat předraženou vodu balenou :-) Přetočili jsme hodinky o hodinu a půl dopředu, páč jsme se blížili k Northern Territory a zase jsme nabrali nádrž, tentokrát už Opal, benzín vyvinutý australskou vládou tak, aby neměl halucinogenní výpary (rozuměj aby ho nemohli aboridžínci fetovat). Ten teď budeme tankovat všude po celé Northern Territory. Překračujeme hranice Western Australia a Northern Territory, po pravé straně Great Victoria poušť, po levé zase poušť Gibson. Projíždíme vyschlými koryty řek, kolem cesty rostou podivné stromy (z dálky vypadají jako smuteční vrby, ale místo listu mají jehlice). Někde tady jsme poprvé zahlédli dinga.


Konečně Kata Tjuta (Mt Olgas) – focení zdálky při zapadajícím slunci – zjištění – píchli jsme! A to těsně před přejetím na asfaltku. Plán se změnil na: zakempit nenápadně poblíž Kata Tjuta a na druhý den vyřešit píchlé kolo. Bohužel nebo bohudík si nás odchytla rangerka na kontrole, zda nikdo nekempuje v na chráněném území. Pomáhá nám radou a svícením, protože soumrak přišel rychle :-) Po výměně kola zjišťujeme, že s takovou rezervou už zpět do terénu nemůžeme a chca nechca dojíždíme na noc k nedalekému kempu (projíždíme bránou národního parku a vůbec netušíme, že jsme právě projeli kolem majestátného Uluru). Platíme nekřestěnský nocleh a k večeři si dáváme vděčné špagety, sprcha a hurá do spacáku.

Další pokračování zanedlouho ... opravdu!! (už to mám napsané)

PS: Některé fotky zde jsou dílem Petra nebo Libora, naše najdete na
naší galerii..