4. část cesty: Mataranka - Kakadu National Park

27.6. - 29.6. 2009

10. den - 27.6.

Vstáváme těsně před svítáním a hned hups do termálního bazénu pod palmami. Bohužel tento skvělý nápad mělo i několik dalších lidí, není to žádná romantika, ale ani mačkanice, takže si to užíváme tak jako tak. Je fakt teplo :-)



Po snídani jsme si dali takovou menší procházku po okolí k další koupačce, do které se ale nakonec nikomu už nechtělo - bylo to opět v řece, všude cedule ohledně sladkovodních krokodýlů. Jo a po cestě tam téměř na Majku "skočil" ze stromu žlutý had, což nás taky vybudilo k ostražitosti. Určitě to bylo tak, že si hadík v pohodě lebedil na stromě, my šli okolo, on se nás lekl, uklouzl (ehm, ehm) a chudák žuchnul na zem. Zmizel mnohem rychleji než my, takže ani fotka není :-)



Druhého hada, mnohem většího, jsme uviděli téměř u kempu. Vyhříval se na sluníčku ve strouze mezi bazénkem a řekou, jenom pár metrů od místa, kde jsme se normálně koupali. To našince, který není na takové podmínky zvyklý, pořádně vyleká :-) Za celou dobu našeho působení v "down under" jsme nepotkali jediný náznak hada a dnes hned dva během hodinky. Ale ani se nedivím - pominu-li pávi, kteří se tak procházeli po kempu, nejvíc mě tu překvapil naprosto ohromný počet žab. Na to jsme přišli už včera při hledání dřeva na oheň. Kam jsi šlápl uskakovala žába. Být hadem, tak je pro mě Mataranka ráj - teplo, voda a žáby skákající přímo do huby. Nebýt té hromady lidí okolo. Což je taky důvod, proč tu nezůstáváme déle.


Máme v plánu dorazit do Kakadu National Parku, někam poblíž Jim Jim a Twin Falls, dvě vodopádům. Opouštíme tedy Mataranku, v Katherine nakupujeme ve "Woolys", provádíme menší pikniček v parčíku u cesty, poblíž barevně pomalované mašiny (železniční). Čím více na sever pokračujeme, tím více termitišť se všude tyčí. A rostou do čím dál větších výšek. K večeru projíždíme bránou Kakadu. Zatímco v Matarance byla možnost "salties" krokodýlů spíše teoretická, zde už je jejich přítomnost realitou. Míjíme varovné cedule a táboříme v malém odstrčeném místě jménem Jim Jim Billabong.



I zde platí naprostý zákaz přibližovat se na několik metrů k vodě, nekuchat na břehu ryby atd. Nastává tzv. první komáří noc. Jsou jich tu mraky, takže venku se nedá moc pobývat. Dáváme rychle rajskou u ohně zabaleni ve všem možném (sousední stanující mají dokonce síťovaný přístřešek na stůl!) (pozn. Zd). Ze stanu už stavíme jen kostru s vnitřní síťkou, déšť tu nehrozí a ... jak už asi správně hádáte ... je teplo :-) Než kompletně usneme, musíme ještě vymlátit uvnitř všechny komáry. Což je po tmě jen s baterkou docela zdlouhavá záležitost, páč těch komárů jsou desítky a různě rafinovaně schovaní :-)

11. den - 28.6.

Po snídani vyrážíme na Jim Jim Falls a Twin Falls – cestou potkáváme ptáka Jabiru, ale než stíháme fotit je fuč. Poprvé vidím „žluté květy“. Těsně před vjezdem na offroad směrem k vodopádu si kupujeme od rangera/správce lístky na loďku, protože v posledním úseku cesty k samotným Twin Falls se dnes už jinak než lodí dostat nelze. Ptáme se, jestli naše auto terén zvládne a jsme ujištěni, že pokud je to 4WD, problémy mít nebudeme. Auto s náhonem na všechny čtyři kola máme, přesto po nějaké době zapadáme hluboko do písku :-( Naštěstí nás míjí milý australský pár, který nejenže nás vytáhne, ale taky odlehčí našemu přetíženému autu tím, že kus cesty sveze Zdeňku a Marii. Dorážíme k brodu přes potok a už samotný pohled na zhruba 60-80 cm vody stačí, abychom poznali, že to není úplně pravé ořechové. Plně naložené auto s pěti lidmi by to nemuselo rozdýchat a my nechceme opět skončit, tentokrát uprostřed brodu. Víme, že ke kempíku a následně k vodopádům už to musí být jen pár kilometrů, respektive nic co by český vycvičený turista nezvládl. Máme jen dva problémy:
a) jak se dostat přes potok plný krokodýlů
b) znamenalo by to dost velké zdržení.

Vše nakonec vyřeší opět naši hodní ozzíci, kteří nám nabídnou, že nás hodí kam bude potřeba, protože shodou okolnostní mají úsplně stejnou cestu jako my. Budou muset pro nás jet na dvakrát a ačkoliv se nám zdá hloupé je takhle zdržovat oni na nabídce trvají. První jede Zdeňka, Maria a Petr a my s Liborem zevlujeme a čekáme. Nakonec se nám už dále otálet nechce a rozhodneme se, že někoho stopnem, aby nás převezl přes potom a dál budeme pokračovat po vlatní ose. Staví nám dva kluci (ne že by tu byl nějaký provoz a před brodem stejně všichni zastavují a kontrolují vodu ;-) v malém terénním náklaďáčku. Vyskakujeme na korbu a hurááá, už to fičí.



Kluci nám nakonec nabídnou, že nás hodí až do kempu. Po cestě potkáváme "naše" ozzíky vracející se pro nás, takže přesedáme a dojíždíme s nimi do tábořiště, které bylo opravdu nedaleko (autem, pěšky by to na hodinku vydalo určitě). A poté už pěšky kousek ke kotvišti, kde nás vítá ranger. V okamžiku, kdy se dozvídá, že jsme z Čech, dává do placu jeho historku jak před několika lety NEviděl Prahu, protože ho zatkli ve vlaku v Chebu a jak strávil noc ve vazbě bez možnosti si zatelefonovat nebo cokoliv jiného. Všechno jednoduše kvůli tomu, že mu cestovní agent nezařídil víza, které podle jeho názoru nepotřeboval, ale naše hraniční stráž na to měla jiný názor :-) Takto pobavil celou skupinu, která se mezitím sešla a my mohli vyrazit. Při velice krátké plavbě vidíme pasti na krokodýly a pak už je to pěšky k Twin Falls jen kousek.





Nádhera, koupat se tu ovšem nedá. Uděláme pár fotek, trochu pojíme a vracíme se zpátky loďkou. necháváme se aussie párem a kluky hodit k autu, odkud míříme k Jim Jim Falls (Petr s Majkou jedou v našem autě). K vodopádům je to cca 1km chůze pralesíkem. Přeskakujeme kmeny, přelezáme kameny a vrháme se do krapet studených vod pod vodopádem. Fakt paráda, plaveme v různých jezírkách až k "vodopádu". Vodopádu v úvozovkách, protože je samozřejmě téměř bez vody.

Jen pro připomenutí, zde na severu mají jen dvě roční období - wet season (období dešťů) a dry season (obdodí sucha). Aboridžínci jich sice rozeznávají osm, ale nám dvě budou stačit. My jsme tady v podstatě na začátku období sucha, není tu tolik horko, neprší a celkově je tu příjemně. Jinými slovy, je sezóna, takže se tu nachází poměrně velké množství lidí. Na druhou stranu v období dešťů jsou Jim Jim Falls nepřístupné a vidět se dají jen z letadla, protože vody je opravdu HODNĚ :-)



Přeplaváváme ke stěně... a vracíme se s vědomím, že možná někde dole by mohl být „freshie“. Při plavání na zádech je to nádhera, jen skály a nebe. A mě už zbývá jen dodat, že slunce krásně hřeje, ale voda je pekelně studená :-)

Necháváme se odvést našim párem k autu a oni nás pro jistotu doprovodí až na asfaltku. Loučíme se a pak se mírně stydíme, že jsem jim ani nic nedali. Mluvili jsme o tom předtím, ale v té rychlosti jsme na to zapomněli. Za večera dojíždíme do Jabiru a noc trávíme v dost moderním kempu. Těšíme se až si ráno zaplaveme v bazénu. Noc je teploučká.

12. den - 29.6.

Dnes máme v plánu jen takový odpočinkový den - vidět krokodýly v Eastern Aligator River a prohlédnout si aboridžínské kamenné malby. Nic zásadně riskantního a všude se dá dojet autem :-) Takže ráno pomalý start, chladíme únavu z cest v místním luxusním bazénku. Pereme, sušíme a vyrážíme směr Ubirr obhlédnout aboriginal rock art. Před tím se stavíme v Jabiru v moc pekně sestaveném informačním centru cestou, kde potkáváme přejetého přes metr a půl dlouhého hada.. panečku... V Ubirru si dáváme hezkou studijní procházku, kocháme se původním uměním, pročítáme popisky u obrázků, potkáme pár rangerů aboridžínců, fotíme panoramata neuvěřitelná...




Odpoledne trávíme u East Alligator river čekajíce na krokodýly. Je příliv, hladina řeky stoupá výrazně stoupá a my postupně vidíme tři či čtyři krokouše, kterak se sem sjíždějí na rybí hostinu. Nejsou ale sami - ve vzduchu krouží orli mořští. Krása, tohle mě opravdu dostalo. V Čechách aby orla pohledal, ale tady za celou naší cestu jich vidíme desítky. Což se bohužel netýká krokodýlů, ty jsme viděli jen zde a ani jednoho na břehu :-(


Dva místní kluky ale evidentně ani orli ani krokodýli okolo nezajímali, v klídku se věnovali rybaření ve scéně jako od Marka Twaina.


Zítra máme v plánu jeden z nejtěžších treků tady v Kakadu National Parku, takže k večeru už hledáme kemp poblíž místa zítřejšího působiště. Což se nám daří, nacházíme tábořiště, kde jsme úplně sami. Ovšem jen dočasně, před soumrakem doráží další dva mladí lidi v dodávce - frantík a němka, která si ho pár dní předtím stopla. Celkově bych tohle místo nazval "Komáří peklo 2", mosquitoes jsou úplně všude. Jídlo se připravuje se síťkami na hlavě, nespolečensky se loučíme s Francouzem, který by si chtěl ještě povídat a jíme ve stanu. Před spaním vybíjíme hlava nehlava tak, že jeden svítí, druhý mlátí... zhasnout... a proceduru opakovat znovu. Výsledek.. komáři mrtví a krev všude. Ležíme a posloucháme bzukot, snažíme se nahrát na mp3 ale nejde to. Zdenka sice tomu říká bzukot, ale já bych to spíš nazval hukot. Komárů je venku tolik, že to všude okolo hučí jako kdyby v dálce jela parní lokomotiva. Nikdy jsem nic takového nezažil a nechtěl bych být přes noc venku :-) Spíme jen pod jednou vrstvou stanu a po komáří očiště je nám nám tu dobře.

PS: Některé fotky zde zveřejněné opět fotil Petr či Libor, naše najdete v této galerii.

3. část cesty: Kings Canyon - Alice Springs - Mataranka

24.6. - 26.6. 2009

7. den - 24.6.

Dnes vstáváme už před svítáním, jelikož máme velké plány. A také spíme na soukromém pozemku, resp. "pastvině" (můžeme-li nazývat písek a pichlavé křoví pastvinou ;-), kde samozřejmě nemáme co dělat, takže se snažíme tentokrát vypadnout dřív, než nás zvalchuje stádo krav. Včera večer jsme opustili West Macdonnell National Park a plánujeme absolvovat The Mereenie Loop, Mereenie okruh a dostat se do Watarrka National Parku, kde už na nás čeká Kings Canyon, Královský kaňon. Odkládáme snídani, balíme rychle všechny saky paky a vydáváme se na cestu. Hlad nás nakonec přeci jen dohnal, takže snídaně v trávě, resp. uprostřed silnice, nakonec byla. Na fotce vidíte mě, čaj, končící asfaltku a začínající prašnou cestu Mereenie Loopu vedoucí přibližně sto kilometrů přes aboridžínské území (kvůli tomu jsme si včera kupovali to povolení). Sedíce uprostřed cesty, přesto se nemusím přejetí bát, poslední auto jsme zahlédli někdy včera k večeru ;-)


Potkáváme opět velbloudy, mrtvé velbloudy, ptactvo a konečně i koně.



Zážitek z velice hezké cesty nám ovšem ke konci kazí opět píchlé kolo. A opět jen pár km před nájezdem na asfaltovou silnici! Opravdu smůla, která nás bude stát další peníze, nejen za náhradní pneu, ale také za benzín, jelikož musíme opět modifikovat naše plány, protože na rezervu můžeme dojet do Alice Springs jen po alfaltce a opět několika set kilometrovou zajížďkou. Ale začínáme si zvykat :-) Má to i pozitivní stránku - naše diskuze, jak přesně pojedeme dál tímto končí.

Na rezervu tedy dojíždíme do Kings Canyonu, kde se na treku potkáváme opět se Simon!!! Tady už to bude snad naposledy, říkám si, jelikož oni budou končit v Alice Springs a my v podstatě teprve začínáme. Můj odhad ale nevyšel, jak se dozvíte za nějakou řádku dní ;-). Ačkoliv mírně pod mrakem, vychutnáváme si fazole a takto posilněni si užíváme okolní výhledy. Hodná rangerka nám slibuje, že se poptá, jestli náhodou někdo od nich nemá náhradní kolo, které by nám pasovalo, ale podle očekávání nemá.


Po Ernest Gilles Rd a Luritja Rd se napojujeme (opět) na Lesseter Hwy. Máme samozřejmě v úmyslu jen to co půjde a dojet co nejblíž k Alice Springs (opět). Už po setmění a jen pár kilometrů od roadhousu Mt Ebenezer, který jsme si vytipovali jako dnešní tábořiště, zastavujeme u auta a příkopu a stopující ženy. Ukáže se, že je to aboridžínka, které se měla podle její zmatené mluvy vybít autobaterie. Náš původní plán pomoci ji odtáhnout auto do roadhausu, resp. osady, která je také nedaleko, ale rychle opouštíme, protože že ukazuje, že dotyčná osoba je hodně opilá. A navíc není ani sama, z auta se postupně začínají soukat ven další opilí aboridžínci plus pes. Situace začala být dost nepříjemná, tak jsme rychle zapadli zpátky do auta, slíbili, že jim zavoláme pomoc a zmizeli ze scény. Hned při příjezdu k roadhousu jsme natrefili na řidiče záchranky (i s vozidlem), který se tu shodou okolností taky rozhodl přespat. Popsali jsme mu situaci, on se začal smát a na rovinu nám řekl, že to máme pustil z hlavy, že je to tady normální a oni si prý poradí - mají deky a rozdělají si na noc oheň, jsou to přece aboridžínci ne? Tak jsme to taky z hlavy pustili, protože se nám to už moc řešit nechtělo.

Nocležiště bylo fajn, zadarmo sprchy, elektrický vařič i BBQ. Čekala nás krásná teplá (relativně) noc, škoda jen, že hospůdku zavřeli dřív než jsme stihli pojíst. Škoda, chtěli jsme ty dnešní zážitky nějak spláchnout. Někteří z nás se vykoupali, ale já, drsnější polovička, jsem se rozhodl nemýt se až do Mataranky a taky jsem to hodlal dodržet! ;-)

8. den - 25.6.

Ráno pokračujeme do Alice Springs po nám už známé Stuart Hwy. Tentokrát se zkoušíme nejprve na letišti poptat v Europcar, naší autopůjčovně, zda-li nám nemůžou oni kolo nějak vyměnit. Nemohli. Dali nám ovšem kontakt na autoservis, takže míříme tam, cvakáme další peníze za pneumatiku, necháváme vyrovnat tlak v kolech a po větším nákupu ve Woolworthu si dáváme rozchod po městě. A pamětihostech, kterými ovšem Alice Springs, bývalá telegrafní stanice, která se postupně rozvinula v menší městečko, příliš neoplývá. Je tu pár zajímavých budov, "řeka" Todd která je samozřejmě bez vody a houfy obchůdků se suvenýrama, protože turisty je to tady relativně přecpáno. Alice Springs je totiž IKONOU, pravým "středem" Austrálie, který musí každý navštívit :-) Jo a taky je to po cestě na Uluru, že. Mě osobně zaujalo také to, že téměř každý desátý člověk tady má občanství USA. Vysvětlení je jednoduché - v okolí města je americká naváděcí/sledovací stanice pro satelity, takže se to tady "inžinýry" z NASA a agenty CIA jen hemží ;-)



V Alice Springs se staly dvě zásadní události. Špatná - zjišťuji, že jsem si zapomněl v Perthu kreditku od českého účtu. Neuvěřitelná - zde, uprostřed zapadákova uprostřed pouště uprostřed Austrálie, rozpoznávám/potkávám v davu Mílu, naši kamarádku z Prahy!! Nemáme bohužel příliš času v už tak opožděném harmonogramu, takže dáváme jedno rychlé pivko na zahrádce. Díky Mílo, ještě ti za něj dlužíme peníze, v Čechách ti to desetinásobně oplatíme ;-)


A k večeru už to zase valíme na sever jak to jen jde. Překračujeme obratník kozoroha a po asi 300 km už opět za tmy dojíždíme do Barrow Creeku, kde jsme se rozhodli přenocovat v místním roadhousu. Mají tu rozhodně zajímavou výzdobu interieru, který i my dále vylepšujeme naším uměleckým dílem. Jestli tu nějací Češi byli před námi, tak tu nic nenechali. A nechali-li, my jsme nenašli, přestože jsme hledali opravdu důkladně.




Dáváme si plechovkové pivo VB, kecáme chvíli s majitelkou a pozorujeme cvrkot aboridžínců okolo. Potom už jenom rychlo-nudlová večera a hajdy do spacáku.

9. den - 26.6.

26. červen
Ráno pokračujeme směr Mataranka. Zastavujeme se u Devils Marbles, Ďáblových kuliček, a nemůžeme najít ty dvě koule, u kterých se každý fotí :-) Je to rozhodně zajímavá zastávka, ale kdybychom to neměli po cestě, určitě bychom sem zajížďku nedělali, protože až takové terno to není (uvážíme-li kolik stovek kilometrů sem člověk musí urazit).


Projíždíme Tennant Creek... za den děláme asi 700km a dojíždíme do Mataranky. Mataranka - to jsou termální prameny pod palmami. A opravdu, už jak jsme se blížili klima se výrazně měnilo. Bylo tepleji a vlhčeji :-) V kempu se potkáváme s prvními Čechy Adélou ze Zlína a jejími rodiči (tímto zdravíme a případně ať se ozvou na náš email, jak dorazili atd.), dáváme koupáníčko v termálním vybetonovaném bazénku, zkoušíme i koupání v řece, která je podstatně studenější, s mírně nepříjemným pocitem, že zde určitě jsou „freshies“, tedy neškodní (ehm, ehm) sladkovodní krokodýli, jejichž hlavní potravou jsou práci, ryby a obojživelníci. Ale jsme v Severním teritoriu, takže je tu i všudypřítomné riziko "salties", většího, extrémně nebezpečného krokouše. Rangeři v kempu nás ovšem uklidnili, že teď tu určitě žádný není, páč pasti s návdnadami jsou netknuté. Věřili jsme, nicméně voda byla fakt pekelně studená, takže jsme v řece stejně dlouho nevydrželi. A to nemluvím o podivném pocitu, kdy se vám stále něco otírá pod vodou o nohy... vy víte, že to jsou jen kořeny stromů a rostlinky, ale i tak, není to úplně vončo :-)




Fotky výše jsou od řeky, video s naším rozumování níže je ze stezky od kempu ku termálnímu pramenu, které uvidíte až příště, páč hlavní koupačka byla až zítřejší den ;-)



Dáváme večeři u ohně a dozvídáme se od Adély, že zemřel Michael Jackson. Zapíjíme „žal“ pivem za poslechu estrádní dvojice v kempu. Jdeme spát, konečně je opravdu teplo a noc doprovází jen pištění netopýrů.

Tak to je pro dnešek všechno, další díl je v plánu na příští neděli, těšit se můžete hlavně na dobrůžo u Jim Jim Falls a Twin Falls, dvou hodně zajímavých vodopádů.
PS: Některé fotky zde zveřejněné opět fotil Petr či Libor, naše najdete v galerii a v druhe navazujici galerii.

2. část cesty: Katja Tjuta - Alice Springs - Mt Sonder

21.6. - 23.6. 2009

4. den - 21.6.

Ráno se probouzíme do pěkné kosy a doplácíme si kemp i na další noc, protože jsme se včera večer dohodli na drobné modifikaci naší trasy. Tedy ne ani tak dohodli, jako jsme byli donuceni, protože naše nevyhovující rezerva na autě nebyla vůbec vhodná pro jízdu do terénu. Protože nejbližší autoservis s požadovaným typem byl až v Alice Springs, tak jsme se rozhodli zůstat zde v Katja Tjuta National Parku o jednu noc déle a poté vyrazit rovnou do Alice Springs a s novou pneumatikou potom jet zamýšlený úsek cesty oproti původnímu plánu obráceně. Ale jsme v Austrálii, že, takže i tahle drobná změna bude znamenat zajížďku několik set km.

Po snídani jsme tedy vyrazili k Uluru s vědomím, že nemusíme nikam spěchat. Touto fotografií se tedy oficiálně přihlašuji do soutěže Vlčkotričko na cestách o vstupenku na další ročník Vlčkovice festu, huráá. (doporučuji)


Prošli jsme si hezky naučnou stezku okolo (cca 2 hodinky) a poté už nahoru! (ano, rozhodli jsme se nerespektovat náboženské cítění domorodců). Bylo tu docela dost lidí, přeci jen jsme přijeli v sezoně, ale i tak to se nám to bylo super, z vršku byl nádherný výhled. Seznámili jsme se tu s pánem z Victorie (možná říkal přímo z Melbourne,ale nejsem si teď jistý), navzájem se pofotili v různých pozicích atd.


Rychlá bašta (pozn. Z.) po sestupu a pak už frčíme na Kata Tjuta (další skalní útvar), kde máme v plánu fotit západ slunce. Ten si nakonec vychutnáváme společně s ostatními turisty, kteří si na rozdíl od nás vychutnávají ještě šampaňské. Další setkání se Simone!!. Po milionu a jedné fotce přesun do kempu a příjemná „italská“ večeře tentokrát s usmaženou cibulí na bbq, mytí nádobí v kuchyni a setkání se se zajíci a psy, ze kterých se nakonec vyklubalo, že jsou to dingové. Byli jsme varováni, ať na noc máme boty ve stanu, ale že uvidíme dingy pobíhat po kempu ... A opět na kutě, tentokrát s několika vrstvama oblečení, takže vypadáme jako panáčci michelin.

5. den - 22.6.

Podařilo se vyhnat nejmenovaného spavce na východ slunce (podle mě vstávat, v takovou nekřesťanskou hodinu, abych se mohl podívat na západ slunce, je nemravnost nemravná!) – na kopečku za kempem pár slov s paní z Melbourne (vyrazila také na východ slunce, na rozdíl od nás neměla iks vrstev, ale pyžamo a župan...a v noci se jí asi něco pěkného zdálo, protože měla jěště cinty:) Po snídani jsme zkusili ještě místní autoservis (předchozí dny byla sobota a neděle), podle očekávání nic. Takže najíždíme na plán B – po Lasseter Hwy a Stuart Hwy do Alice Springs. Alice Springs se teď nebudu zabývat, protože jak se ukáže později, ještě jednou se tu zastavíme :-) Město jsme jen tak rychle projeli, nakoupili pneumatiky v KMARTU, jídlo ve Woolworts (placené záchodky docela rarita v AU). Pro zlepšení nálady jsme spáchali jedno rychlé BBQ (na plynovém vařiči, protože veřejné elektrické BBQ jsme prostě nenašli :-( ) u vyschlé řeky Todd River.


Hezký zážitek z jídla a pití, jak by řekla Zdenka, mi trochu pokazil jen býčí mravenec, bull ant, který si vybral zrovna můj ukazováček jako pochoutku. Kousnutí tímto "obrem", mohl mít 4-5 cm, bych přirovnal asi tak k vosímu žihadlu. Slupnul jsem pro jistotu jednoho zirteca, ale kromě bolesti a asi dva dny zatuhlého prstu jsem celou příhodu odnesl bez následků :-) Po soumraku jsme vyrazili dál, vlastně zpět, čekala nás ještě pěkná štreka, než jsme dorazili do našeho dalšího tábořiště, náhodně vybraného podle Petrovi unavenosti a blízkosti zítřejší "atrakce", Mt. Sonderu :-)

Tábořiště to bylo pěkné (což ovšem zjišťujeme až druhý den ráno, protože my dorazili za naprosté tmy), má ovšem jen recyklovanou vodu, takže rychle večeře a pitivo z vlastních skromných zásob, oheň plápolá a ozařuje okolní kopečky. Tady bych se rád zastavil - tohleto tábořiště bylo naše první, které mělo tzv. "honour box". Nikdo místo nehlídá, jen se tam občas zastavují rangeři. Kdo dorazí kempovat, tak si vyzvedne z "honour boxu", takové kovové schránky, obálku, vyplní údaje o sobě, do obálky vloží podle podle ceníku požadovaný obnos a vhodí ji do "honour boxu". Na naší cestě jsme na tento styl placení narazili mnohokrát a musíme se přiznat, že jsme platili jen někdy, podle momentální nálady a hotovosti. V Čechách by se to hádám neujalo ;-)

6. den - 23.6.

Ráno zjišťujeme, že kemp je u vyschlého koryta, uprostřed kopců. U snídaně ohřátí u ohně a povídání s dalšími důchodci z Victorie plus "varování", že u Kings Canyonu dingové berou přes noc boty před stany. (Tak odsud máme tu historku s dingy co kradou boty!)


Vodu jsme nakonec nabrali o kus dál v Glen Helen Resortu, což byl jen takový přízemní podlouhlý baráček při úpatí skály. Koupili jsme povolení na zítřejší úsek cesty a potom už nás čekal několika hodinový trek na Mount Sonder, čtvrtý nejvyšší vrchol v Northern Territory. Překročili jsme další vyschlé koryto a výstup už byl neuvěřitelná červená nádhera – na vrcholu focení okolní krajiny a fazole na posilnění.


Na dnešek už máme v plánu jen dojet co nejblíže ke Kings Canyonu a přespat někde v bushi v Outbacku. Začalo se těžce smrákat a pořád jsme nemohli najít vhodný flek (ne moc daleko od "cesty", ale zase tak aby na nás nebylo vidět). Nakonec jsem jedno takové křovinaté místo operativně vypátral, takže potom už proběhla jen rychlá strava nudle migoreng potmě a zabalit a spát!

Pokračování zase za pár dní :-)
PS: Některé fotky zde zveřejněné opět fotil Petr či Libor, naše najdete v galerii.

1. část cesty: Perth - Kata Tjuta National Park

18.6. - 20.6. 2009

Tadááá, tak po dlouhé době opět zde, nad stránkami našeho blogu o Austrálii. Kdo tipoval, že už se tady nikdy nic neobjeví, nebyl daleko od pravdy, už to tak chvíli vypadalo, že? Naše poznámky ležely dlouho ladem bez užitku na hardisku, protože se shodou okolností seběhlo několik "zdržovacích" okolností, Zdeňka začala opět chodit do školy a já jsem se zabral do dalších svých projektů natolik, že se mi vůbec ale vůbec nechtělo nic dalšího sepisovat (poznámka pro "Helču+3/4na cestě": prostě něchtěla to žrát, no).

Ano, tento příspěvek je psát mnou, M., nicméně je opravdu, ale opravdu hodně založen na Zdenčiných docela podrobných poznámkách (nevím po kom to ta holka má ;-), takže proto jsem se raději ukryl pod společného autora 2VAUSTRALII, aby Zdenka neremcela, že jsem ji odepřel zásluhy. A taky aby po mě mohla opravit hrubky a "faktické nepřesnosti", protože ačkoliv jsme byli na stejném výletě, můj výklad událostí se mnohdy diametrálně liší od jejího ;-). Takže tolik k úvodu.

1. den 18.6.

Zatímco 17. června jsme se v průběhu dne ještě potili u zkoušek, 18. června ráno jsme už pro změnu mokli při nakládání našeho, čerstvě vyzvednutého a natankovaného, Mitsubishi Outlander vozítka výbavou pro 5 lidí na co nejvíc dní. Vše se nakonec podařilo, auto nacpané k prasknutí, ale nic jsme nezapomněli. Tedy až na jednu maličkost, trychtýře na dolévání benzínu z kanistrů do nádrže, nicméně tenhle problém se vyřešil hned první zastávkou ještě v Perthu.

Ale pojďme si představit členy naší výpravy jak je vidíte na níže publikované nenucené fotografii s uvolněnou atmosférou: první zleva Maria (zdravotní hlídka výpravy), druhý zleva Petr (náčelník, plánovač, šofér a automechanik), dále následuje Libor (bezpečnostní technik skupiny) a úplně vpravo moje maličkost (příležitostný kameraman na 2 megapixelový mobil, kibic a dobrý rádce). Na snímku chybí Zdenka, jakožto hlavní fotograf naší sekce a vedoucí kroniky.



První den jsme měli v plánu urazit prvních cca 1000 nezajímavých kilometrů, takže není překvapující, že jsme jen ujídali ze zásob v autě mířícím směrem Midland - Northam - Merredin - Coolgardie - Kargoorlie - Laverton. Zastavili jsme se jen na chvíli u zbytků rabbit proof fence, tedy králíkovzdorného plotu (kde bylo natočené i první video). Podruhé nás donutila zastavit dálniční policie, když jsme o trochu překročili nejvyšší povolenou rychlost (110 km/h). To nám to pěkně začalo, ráno déšť, odpoledne 300 dolarů pokuta (Petr chtěl studentskou slevu, ale místo toho mu dali ještě raději dýchnout ;-). Třetí zastávka byla v Kargoorlie, kde jsme brali benzín a dokupovali zásoby ve Woolworthu. Nestihli jsme už potom dojet do Lavertonu, takže jsme to zapíchli asi 30 kilometrů před, protože po soumraku klokani začali houfně přebíhat silnici a tak jsme nechtěli riskovat nějakou srážku. Tak to je všechno, copak tu má ještě Zdeňka: v noci krapet chladno, zdálo se mi, že si ke stanu lehá klokan, ale nakonec to byl Míša.. popletla jsem si prostě strany. No comment!

2. den 19.6.

Tak a ráno do Lavertonu, malého a zanedbaného městečka, s pravou hledačkou zlata pracující jako obsluha na pumpě a somrujícími aboridžínci. Poté, co jsme se pokusil zprovoznit čerpání vody pro náklaďáky, jsme našli konečně veřejný kohoutek a nabrali vodu.


Takže poslední rozloučení s "civilizací" a hurá na Great Central Road, prašnou cestu, na které strávíme dnešní a následující den.


The Outback - nádhera, červený písek, poušť, bouraná auta a ... červený prach zase znovu a všude. Jen chvíli se písek proměnil na pár desítek metrů v asfaltku (i s přechodem), protože zrovna tento kousek silnice sloužil i jako runway pro letadla. Projeli jsme aboridžínskou komunitou Cosmo, evidentně postavenou ze státních peněz, minuli několik velbloudů a celkově si užívali cesty. Hledání noclehu – táborák v kráteru (vznikl vyhrnutím země na zarovnání silnice), k večeři mišmaš na plynovým vařiči, pokus o spaní pod širákem s hvězdným nebem nad hlavou, bohužel vítr a hlavně déšť nás zahnal do stanu.

3. den 20.6.

V Tjukayrill (Tjuryuru) se potkáváme s kiwi (novozélanďan) průvodcem a jeho skupinou farmářských turistů, kteří si s ním zaplatili "package tour". Mno, auta mají přeci jen o třídu výš, než je to naše ;-)


Další den cesty pouští. Ve Warburtonu se potkáváme se se švýcarkou Simon, Majčinou spolužačkou ze školy!, a jejím tátou. Zase tu bereme benzin a obsluhují nás dva rázovití upovídaní vtipní týpci, kteří samozřejmě věděli, kde je Czechoslovakia, ale moc lidí od nás tu prý ještě nepotkali, takže jsme pro ně byli velká vzácnost ;-) Několik km před odbočkou k Warakurna Roadhouse jsme zastavili aboridžínce, která nás poprosila o vodu, kterou jsme jí samozřejmě dali, a ona zamířili rovnou do pouště. Ovšem za nějakou dobu, na křižovatce k roadhousu a k aboridžínské komunitě, nás zase stopl abík na motorce (brzdil motorku bosýma nohama, fakt!) hledající svou ženu. Tak jsme mu tak zhruba ukázali, kde jsme viděli naposledy. Nevím jestli jsme udělali dobře, ale co jsme měli dělat, že? Místní velký šerif nám rozhodně nedoporučil k pití místní vodu, který prý není zdraví škodlivá, ale jen hnusná :-) Nakonec jsme ji doplnili z kohoutku na záchodě, protože jsme nechtěli kupovat předraženou vodu balenou :-) Přetočili jsme hodinky o hodinu a půl dopředu, páč jsme se blížili k Northern Territory a zase jsme nabrali nádrž, tentokrát už Opal, benzín vyvinutý australskou vládou tak, aby neměl halucinogenní výpary (rozuměj aby ho nemohli aboridžínci fetovat). Ten teď budeme tankovat všude po celé Northern Territory. Překračujeme hranice Western Australia a Northern Territory, po pravé straně Great Victoria poušť, po levé zase poušť Gibson. Projíždíme vyschlými koryty řek, kolem cesty rostou podivné stromy (z dálky vypadají jako smuteční vrby, ale místo listu mají jehlice). Někde tady jsme poprvé zahlédli dinga.


Konečně Kata Tjuta (Mt Olgas) – focení zdálky při zapadajícím slunci – zjištění – píchli jsme! A to těsně před přejetím na asfaltku. Plán se změnil na: zakempit nenápadně poblíž Kata Tjuta a na druhý den vyřešit píchlé kolo. Bohužel nebo bohudík si nás odchytla rangerka na kontrole, zda nikdo nekempuje v na chráněném území. Pomáhá nám radou a svícením, protože soumrak přišel rychle :-) Po výměně kola zjišťujeme, že s takovou rezervou už zpět do terénu nemůžeme a chca nechca dojíždíme na noc k nedalekému kempu (projíždíme bránou národního parku a vůbec netušíme, že jsme právě projeli kolem majestátného Uluru). Platíme nekřestěnský nocleh a k večeři si dáváme vděčné špagety, sprcha a hurá do spacáku.

Další pokračování zanedlouho ... opravdu!! (už to mám napsané)

PS: Některé fotky zde jsou dílem Petra nebo Libora, naše najdete na
naší galerii..

Práce II. aneb Jak se chodí u klokanů pro pivo do studně

Drazí pozůstalí...vytrvalí čtenáři!
Ano, už jsem tu opět "já" se svými třemi tečkami:) a mohu Vám popravdě sdělit, že nebylo dne, kdybych si neříkala, už by bylo na čase Vás obšťastnit dalším příspěvkem. Ale věřte tomu nebo ne, nenašla se skulinka v mém nabitém diáři, až teď.
Takže, kde jsme to skončili, resp. kde skončil svůj výklad můj velectěný kolega. Stále jsme u tématu, které Vás jistě zajímá. Zvláště v těchto dnech, kdy se "práce" stala nejskloňovanějším slovem snad ve všech jazycích. Nuže tedy, nebudu Vás již déle napínat...
Jen ještě malé nastínění "tady a teď". S Velikonocemi přišel na klokany podzim, zatím spíš vypadá jako naše babí léto, ale prý má přituhnout. Co se týče školy, jsme takřka v polovině našeho dalšího kurzu angličtiny(Cambridge ESOL - English for Speakers of Other Languages, CAE - Certificate in Advanced English)a to mnohem intenzivnějšího než byla tzv. general English. Naše spokojenost nezná mezí, protože poslední dny na "dženeralu" (tak jsme si to hezky počeštili) už to byla docela nuda, nuda - šeď, šeď. Na druhou stranu jsme zase měli víc času na hledání práce a obíhání nejrůznějších pohovorů. Tak tedy, to bylo tak...

Pozn. autora. V tomto příspěvku budu psát čistě o sobě... Pokud se zmíním o někom jiném, tak upozorňuju - budu reprodukovat pouze svůj a jenom svůj názor, dojem nebo něco podobného.

Jak začít? Nejlépe asi úplně od začátku. Narodila jsme se 22. 3. 1983 v Sušici rodičům v nejlepších letech, kteří byli přesvědčeni o tom, že druhé dítě je právě to, co jim schází ke štěstí. To ale netušily, že ...
Úplný začátek asi nebude to pravé. Začnu tedy jinak. Jaká byla má představa, resp. po jaké pracovní příležitosti mé oko zelené pohlíželo? Prvně určitě něco málo v oboru - osobní asistence (po jejich "carer"); ale i klasická pracovní místa pro batůžkáře:) "backpackers". Vypotila jsem jakýstakýs životopis, do kterého jsem nacpala úplně všechno. Zavzpomínala jsem na své vracení lahví a krájení melounů ve Sparu, na zamaštěnou kasu a "2Odkg může být" v uzeninách u Procházků, na stlaní postelí a uklízení na Jaboku, ale hlavně na své různé praxe a prácičky na poli sociálním a speciálně-pedagogickém. Všemu jsem dala tu "správnou formu" a v rámci spisovatelské licence něco sem tam přidala ... Vznikl z toho Ferda Mravenec trochu potřísněný Broukem Pytlíkem. Ono totiž nestačí napsat "recepční - Jabok", musíte jasně charakterizovat náplň práce. Tímto bych chtěla poděkovat anglické verzi wikipedia. V životě by mne nepadlo, že někde na netu bude definice pokojské, recepční nebo číšníka. Z tohoto dlouhého všeobjímajícího nakonec vznikly nezávislé čtyři životopisy, konkrétně zaměřené na pracovní pozice: číšnice - pomocná síla v kuchyni (kitchen hand), pokojská - úklizečka, sociální pracovnice - au-pair a nakonec doplňování zboží - pokladní.
Na radu zkušených jsem si sedla jednoho zoufalého večera ke zlatým stránkám (Yellow pages - žluté stránky... Proč my máme zlaté?) a vypsala si všechny možné webové odkazy organizací a firem, které by mohly potřebovat tak schopného pracanta jako jsem já. Po večerech zasurfovala na netu a porozesílala životopisy. Každý den jsem minimálně dvakrát denně kontrolovala stránky z inzeráty, jesli se náhodou neobjevilo něco nového. Ale, jak už bylo v minulém příspěvku zmíněno, napotvoru jsme se ocitli v mrtvém měsíci. Navíc tiskárna ve škole přestala fungovat a počítačová učebna procházela modernizací (Ta je v současnosti ukončena, ale podle posledních zpráv systém odmítá spolupracovat... Nepřipomíná Vám to něco...). To vše zrovna ve chvíli, kdy jsme potřebovali tisknout životopisy a obcházet s nimi supermarkety, agentury apod.
Nakonec se nám ale "návnadu" podařilo rozhodit a nastalo období čekání. Na můj vkus docela dlouhé:) a nebýt ramene jednoho nejmenovaného, tak i docela depresivní.


Jen si to přiznejte, v takové situaci přeci nejde ani tak o práci samotnou. Myslím, jako vydělat peníze, abyste měli z čeho žít. S tím musíte počítat a mít nějaké rezervy... Telefonní čísla, kompromitující fotografie, tajné konto apod. Ale tady jde hlavně o čest a Vaše sebevědomí. Nastává chvíle na sebezpyt. Co by tomu přeci řekli lidi? ... Vona ta mladá Hromádkojc, jo, pani, představte si to, v tý Austrálii, si prej nenašla práci nebo co, halejte to, při tom na školy ji poslali, prej študovaná a vidite, je jí to beztak prd platný, dyž nynžko je ta kríze... Podobné chmurné představy se Vám, pokud jste stejně sebekritičtí jako já, prostě honí hlavou, ať chcete nebo ne. Navíc Vám začnou přicházet odpovědi, že pro Vás sice práci nemají, ale vedou Vás v evidenci, s čímž si ale momentálně můžete tak akorát namazat prsa. Pár rybek se ale v síti přeci jen objevilo a to naráz. A jakoby se všichni domluvili, jsme začali být žádaní a diář se opravdu hodil.
První můj australský pohovor bylo neuvěřitelně příjemné posezení s jedním chlapíkem - vozíčkářem. A ač jsem v závěru práci nedostala, byl to pro mne neuveřitelně povzbuzující zážitek. Dotyčný hledal asistenci na pozdní noční hodiny a já, jelikož nemaje auta a ani ridičáku, navíc bydlící na opačném konci města, bych dle něj jen těžko mohla dojíždět. Každopádně jsme si pěkně popovídali a zůstáváme stále v kontaktu. Pro mne to znamenalo ujištění, že jsem schopná prodat své zkušenosti a zeptat se na to, co potřebuji. A to všechno v angličtině. Samozřejmě, že s chybami, ale účel byl splněn. S pocitem plným odhodlání jsem pokračovala v rozesílání a odepisování.
A pak jednoho dne k mému zděšení zazvonil telefon. Z telefonování jsme měla do té doby takřka panickou hrůzu. Maila doma s pomocí boží, přísedících a slovníku nějakým způsobem zformulujete. Ale v telefonu nejen, že musíte pochytit, co po vás vlastně volající chce, což s místním akcentem je někdy naprosto nemožné, ale musíte mu také okamžitě odpovědět. Z dvouminutového telefonátu se tak stává utrpení zamotávájící jazyk a zavařující všechny mozkové závity a závitnice. Po skončení se zbroceni potem snažíte vzpomenout, o čem to všechno vlastně bylo a na čem jste se to u všech všudy domluvili. Upřímně nemáte ani páru, kdo to vlastně byl, protože těch inzerátů a mailů bylo "mrtě", takže není ani ve Vašich silách si je prostě všechny pamatovat. Takže pak se probíráte poznámkama, mailama a nakonec z posledních sil držíte v rukou "ten onen". Nakonec se mi v jeden týden sešly ty nejdůležitější pohovory, hezky pěkně po dnech za sebou.
V pondělí 9. 2. 2009 "pokladní" v liquer shop u IGA supermarketu dvě stanice vlaku od domu, v úterý "carer" v Retirement village St. Miclas a ve středu "osobní asistence". Osobně jsem preferovala poslední dva, protože přeci jen práce v oboru. Navíc retirement village by byla pro mne nová zkušenost. Práce se seniory a to v zařízení, které u nás zatím, pokud vím, v takové podobně a hlavně rozsahu běžně nemáme. Myslím tím, že naše domovy seniorů rozhodně nejsou "vesničky" složeny ze samostatných baráčků - bytových jednotek - pro aktivní páry, nabízející nejrůznější služby od lékařských až po ty komunitního rázu. Samozřejmě s blíže stojícím větším domem, který ve svém výsledku přibližuje naší "LDN". To vše ale v malém počtu "uživatelů" a v nejrůznějších lokalitách např. uprostřed města, v blízkosti pláže nebo u řeky.
Nastal tedy týden velkých očekávání. Rozhovor v liquer shopu s příjemných managerem připomínajícím něco mezi Pavlem Bobkem a Johnny Cashem změnil trochu můj názor a začala jsem uvažovat, že bych práci za kasou mohla zvládnout. Nešlo o to, že bych ji nechtěla dělat, ale obávala jsem se zbytečného stresu, angličtiny a hlavně těch jejich peněz. V té době jsem totiž měla ještě problém rozeznat jeden dolar od dvou (klasická anglická logika, menší mince nese větší hondotu:) Domluvili jsme se spolu tedy, že si dáme na druhý den vědět. V úterý jsem ráno naklusala do retirement village se složkou, kde se skvěly dvě úžasná ohodnocení (jeden ze školy a druhý z mé minulé práce), a nastartovaná zaujmout na první pohled. Tento pohovor už byl veden na dosti vážné bázi. Musela jsem vyplnit tři ... formulářů, projít si šanon věnovaný mé budoucí náplni práce a moje nadšení začalo pomalu upadat. Budu vůbec schopná dělat tak náročnou práci (oddělení s lidmi trvale upoutanými na lůžko) a při tom chodit do školy? Navíc s tím, že ještě před tím, než práci dostanu, budu muset zaplatit $50 za Police clearance (něco jako výpis z trestního rejstříku). Nicméně jsem se nechala provést areálem a slíbila se ozvat ještě během odpoledne, zda jsem schopná dopravit se hromadnou dopravou na ranní... Každý se Vás tady hned ptá, když zjistí, že nemáte auto, zda jste vůbec schopní se do práce dopravit ... Návaznost spojů je tu totiž někdy opravdu komická.
A tak jsem se začala rozhodovat. Probírala jsem si v hlavě rozhovory zas a znova, počítala výhody a nevýhody. Nakonec jsem to už nevydržela a zavolala jsem do obchodu, jestli mne tedy berou nebo ne. Rozesmátý manager mi do telefonu oznámil, že jsem práci dostala a já rozzářená zavolala do retirement village, že už práci mám a že se tímto poroučím. A ráda:) Po chvilce mi to začalo vrtat hlavou. Paranoia. Rozumněla jsem mu dobře?


Rozumněla a od čtvrtka 12. 2. 2009 jsem hrdý zaměstnanec Hambley´s Cellarbrations. Pracuji čtvrtky, pátky a soboty, občas i středy. Po škole pěkně naklušu v uniformě do práce. Společně s kolegy (všechno Aussie) obsluhujeme zákazníky, doplňujeme zboží ... Když se pak zavře krám, tak začneme společně s majitelem - s tím sympatickým managerem Alwynem - ochutnávat náš sortiment. Michal, protože si mne po práci zodpovědně vyzvedává, abych se nevracela v noci potmě, je pozván také. Procvičujeme naši angličtinu, porovnáváme české a australské kultury (rozumněj pivo)apod. Jednou jsme se tak zapovídali, že jsem se z práce vrátila až ve dvě ráno:) Není to sen, ochutnávat piva a zadarmo... Zvlášť v zemi, kde je tohle všechno pěkně drahé. Bylo by to na dlouhé a možná ještě delší "povídání", než bych vylíčila, co vše se v takovém krámku může stát. Co bych ale hlavně chtěla dodat a co mne prostě stále dojímá, jaké kolem sebe mám v práci skvělé lidi.


Když jsem jednou na cestě do práce píchla kolo, které jsem si půjčila od spolubydlících (Petr a Majka od února bydlí s námi), Alwyn se hned dal do opravování. Nakonec kolo odnesl ke kamarádovi, který vlastní krámek se sportovním vybavením, a za chvíli přinesl duši fungl novou. A takhle je to u něj se vším. Jestli bude nějaká anketa o nejlepšího managera, tak Alwyn má můj hlas.
Pozorný čtenář si jistě povšiml, že jsem se ještě nezmínila o pohovoru třetím. Věřte nebo ne, byl též úspěšný. Takže nejen, že se stávám pomalu odborníkem na místní distribuci piva (dokonce tu mají jedno podobné Nektaru:)a každý pivovar má jedno pivko, které přirovnává k českému:))), tak navíc pracuji o nedělích jako osobní asistentka jedné slečny s autismem. Ale o tom podrobně až někdy jindy.
Kolem koukolem, milá Blážo Vopršálková (výběr jména čiště náhodný), abys věděla, tak práci jsem si našla a jak tak vidíš, ne jen tak ledajakou:)) Takže na zdraví a ať to vydrží... Zaklepejme na dřevo.

P.S. A aby Bláža neměla lehké spaní, tak jsem už dokonce musela práci s velkou lístostí (ale vnitřním zadostiučiněním) odmítnout, protože už prostě nemám kdy:)

(Fota v nákupním košíku zapůjčil Petr Šimek)

ODKAZ NA GALERII FOTEK

Práce I.

2.2. - 22.3. 2009

Tak je to tady, po více než měsíční pauze jsem se opět dokopal napsat nějaký ten článek. Zatímco Západní Austrálie oslavovala svého prvního Oscara, kterého posmrtně získal místní perthský rodák Heath Ledger za roli Jokera, my jsme si užívali měsíc volna od školy, který jsme ale částečně strávili hledáním a posléze vykonáváním práce (e!e). Takže po dlouhé odmlce vaší oblíbené relace se můžete těšit na tři tématicky zaměřené díly, aneb jak říkával klasik: Práce I., Práce II., Práce III. A začínáme samozřejmě teorií :-)

Takže jak se nám, studentům z cizí země, hledala v Perthu práce? Docela zajímavě. V televizi každý den slyšíte zaklínání ekonomickou krizí, velkým nárůstem nezaměstnanosti, omezováním víz pro zahraniční dělníky, potížemi důlního průmyslu z důvodu klesající poptávky, snižováním platů atd. Vláda dokonce vypustila obří záchranný balík několika desítek miliard dolarů a teď do toho všeho přicházíme my s naším "já chtít práca tady". Ale celkově to oproti ČR není špatné, takže jestli krize opravdu existuje, Austrálie je dobré místo, kde ji přečkat :-)

Čistě teoreticky úspěšnost získání práce závisí na:
- vaší úrovni angličtiny: schopnost porozumět mluvenému i psanému slovu, domluvit se po telefonu, psát emaily atd. Čím lépe rozumíte, tím lépe pro vás. Vzhledem k silnému australskému přízvuku a rychlosti jejich mluvy to nemusí být tak jednoduché ani pro pokročilého mluvčího :-)
- zkušenostech: máte-li zkušenosti v jakémkoliv konkrétním oboru, a budete-li si v něm hledat práci, nezapomeňte všechny relevantní informace všude hlásit, psát do živopisu, zdůraznit v cover letteru a nejlepším případě si dovezte anglicky psané reference, resp. domluvte si alespoň 2 osoby, které vám budou v případě potřeby schopny reference poskytnout (anglicky).
- vzdělání: v austrálii se budete českým univerzitním diplomem ohánět zbytečně, protože naše vysoké školy tu obvykle uznávány nejsou. Dovezete-li si ovšem anglický sylabus vašeho ukončeného studia, který bývá už docela standardně přílohou diplomu, nic tím nezkazíte. Já ho na přijímacím pohovoru tak trochu vnutil a nebylo to vůbec na škodu :-)
- další kvalifikace: řidičák, certifikáty získané tady v Austrálii, RSA (odpovědnost pro podávání/prodávání alkoholu), WA police clearance (výpis z rejstříku trestů) ... po tomto všem se zaměstnavatelé často ptají, případně rovnou vyžadují.
- typu práce, kterou byste chtěli dělat: většina studentů si ovšem práci hledá/najde na poli úklidu (cleaning), doplňování zboží do regálů (shelving), pomáhání v kuchyni (kitchen hand), číšničení (waitering), prostě pohostinství (hospitality) všeobecně, kde reference ani vzdělání obvykle nepotřebujete, nicméně i na obyčejného umývače nádobí vyžadují předchozí zkušenosti, které je dobré do živopisu uvést, případně si je vymyslet. Kdo z nás nikdy nemyl nádobí nebo neuklízel pokoj, že? ;-) Trocha lhaní je tu nutností, jinak práci seženete velmi velmi těžko.
- životopise: docela důležitá záležitost, bez které se snad práce ani sehnat nedá (tady v Perthu). V životopise uveďte všechno, co by mohlo vašeho potenciálního zaměstnavatele zajímat. Že máte doktorát v jaderné fyzice a 5 let praxe ve výzkumáku je fajn, ale ucházíte-li se o práci poskoka v kuchyni, nemusíte se zatěžovat podrobným rozepisováním.
- cover letteru: v cover letteru, který se píše na každou jednotlivou pozici, uveďte kdo jste, co děláte a proč se zajímáte o nabízenou práci. Napište také něco o sobě, vypíchněte relevantní zkušenosti z živopisu a vyjmenujte vaše silné stránky ("já být velká spolehlivá pracant a umět všechno") :-) Délka od pár řádků až po zhruba po stránku. Často cover letter nepotřebujete, ale nikdy jím nic nezkazíte! Jedna osoba zde, jejíž rodiče vlastní restauraci, nám prozradila, že oni osobně se ani životopisy bez cover letteru neobtěžují číst :-)
- vaší dostupnosti: do jazykového kurzu se obvykle musí chodit pondělí-pátek, 9am - 3pm a i odborné kurzy zaberou několik dní v týdnu. Zaměstnavatel často požaduje vaši flexibilitu, kterou mu jako student můžete poskytnout jen omezeně. Ale jde to, dost prací se dá dělat třeba jen na odpolední/večerní/noční směny.
- typu a délce víza: typ víza limituje počet hodin, které můžete legálně pracovat. Na studentské vízum je to 20 hodin týdně po dobu trvání školy, o prázdninách můžete pracovat neomezeně. Na délku víza se ptá zase zaměstnavatel, který chce mít jistotu, že čas a prostředky investované do zaučování nové osoby se mu za tři měsíce nevypaří někam do neznáma. Takže správná odpověď na otázku ohledně délky víza je "rok a více". Je-li to pravda, tím lépe, není-li to pravda, nevyhnete se pár vteřinám trapného lhaní.
- období, kdy práci hledáte: leden a únor jsou všeobecně považovány za nejslabší měsíce v roce, což můžeme potvrdit, protože počet inzerátů v místních komunitních novinách klesl až na nulu.

Ovšem tím nejdůležitějším faktorem úspěchu je samozřejmě štěstí - máte-li ho, sežene práci klidně za den. Takový případ se ovšem stane jen občas, ale po pár týdnech si práci, byť i jen pro začátek na pár hodin, sežene každý, kdo pracovat chce.

Práce se nejlépe hledá v novinách, místních komunitních novinách a na specializovaných serverech. My se zaměřujeme především na http://perth.gumtree.com.au a www.seek.com.au, inzertních serverů je ovšem mnoho. Druhá možnost, jak si práci najít, je vytisknout si několik životopisů a osobně obcházet restaurace, obchody, hotely a další podniky. Obě metody mají své výhody i nevýhody a ideální je je kombinovat. A hlavně vytrvat :-)

Toliko tedy první nudný teoretický díl, v rychlém sledu budou následovat kasovní trháky, kde se už dozvíte konkrétní pracovní pikantnosti v mém a posléze i Zdenčiném podání :-) A na závěr samozřejmě nemůže chybět pěkná a milá zajímavost, která potěší každého milovníka dobrého filmu a hudby. V úvodu jsem vzpomínal Hedge Ledgera a právě teď jsem si přečetl, že kapela AC/DC ještě žije, hraje a dokonce vyprodala v Praze koncert! Jsou hoši šikovní, ale největší slávy dosáhli ještě se zpěvákem Bonem Scottem. Věděli jste, že právě tento muž a Hedge Ledger mají jedno společné? Ano, uhodli jste - krematorium :-)


Bedřich Rambousek: Pane doktore, vy všechno zlehčujete. Já nejlíp vím, jak mi je. Já už tady dlouho nebudu.
doktor Skružný: Chceš lázně, Bedřichu?
Bedřich Rambousek: Nechci, to mi nedělalo dobře.
doktor Skružný: Tak jeď k moři. Zavři hospodu a jeď.
Bedřich Rambousek: Tam jsem byl. Předloni. Tam trpím průjmama.
doktor Skružný: Tak jeď do Tater.
Bedřich Rambousek: Já nesnáším vejšky.
doktor Skružný: Tak víš, kam jeď. Jeď do Pelhřimova. Prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš... Další!
(Vesničko má středisková)

Aussie slang

19.1. - 1.2. 2009

Austrálie je velká země a je tu hodně slyšet americký slang. Místní slang se často liší oblast od oblasti. Upozorňuji, že vše popisuji z pohledu Západní Austrálie, tak si v Sydney či Melbourne nestěžujte, pokud se něco řekne jinak. Tady v Perthu se prostě "šprechtí" takhle:

A: Hey mate! How are ya?
B: Yeah - good `ay! Yarself?
A: Good mate, good. Ya want a brewski?
B: Hell yeah. Love a coldie. I`ll have a crownie, ta.
A: Okey dokey - two crownies thanks.
A: Cheers!
B: Cheers! Nothin` like a coldie in this heat.

O čem že byla tato konverzace? Samozřejmě o pivu :-) Mate znamená friend, přítel, především mužského pohlaví. V Austrálii je každý "mate", takže se často říká "G`day mate" nebo "Thanks mate". Brewski a především coldie je beer, pivo. Crownie je typ piva, ležák. Tak snad teď už je vše jasnější :-)

Čas na video: Monty Pythonovská scénka s profesory z kabinetu filozofie Australské univerzity v Austrálii se vám bude líbit.

Australská angličtina je plná hovorových výrazů, slangových slov a slangových frází. Přidáme-li k tomu podivný australský přízvuk a mluvení s téměř zavřenými ústy, nemůžou se tady divit, že dokážou zmást i rodilého anglického mluvčího, natož nás chudáky studenty :-) Trošku přeháním, ale už jsme zde víc jak dva měsíce a australanovi po telefonu prostě nemáme šanci rozumět. Zajímavé je, že, ve face-to-face komunikaci, většinou nemáme problémy se staršími lidmi, ale dětem a puberťákům nerozumíme téměř ani slovo :-)

Správný Australan zkracuje. Všude, kde je to jen trošku možné, je ideální délka slova jedna slabika. A když přihodíme navrch zvláštní koncovky, tj. "a", "ie", "o", "zza" nebo jen "z", máme tu aussie slang jak vyšitý. Pár příkladů:

cuppa - a cup of tea or coffee
Aussie - Australian
Angie - Angela Angie
Barbie - Barbecue
footy - football
Johnno - Jonathan
smoko - v podstatě přestávka v práci, tea break, původně na cigaretu, ale dnes už to není nezbytné
arvo - afternoon
Shazza nebo Shaz - Sharon

Důležitá slovní zásoba:

tinnie - plechovka piva
stubbie - láhev piva
esky - přenosný chladící box
slab of piss - karton obvykle 24 piv
mongrel - pěkná ženská
root = have a sex :-)
snag - klobáska
chook - kuře
old bomb - auto
the dunny - záchod (původně kadibudka)

Kdo má zájem celou problematiku nastudovat hlouběji, tady je dobré začít.

A několik komplikovanějších frází:

I forgot her birthday mate and she spat the dummy. Doslovný překlad je něco jako "Zapomněl jsem na její narozeniny kámo a ona vyplivla dudlíka". Pomůcka: dítě když se vzteká vyplivuje dudlíka a řve. Takže zmiňovaná věta znamená "Zapomněl jsem na její narozeniny a ona byla hodně nas...štvaná" :-)

She`ll be right mate! znamená prostě a jednoduše "It`s OK" či "Don`t worry about it" atd.

He`s not a pom mate, he`s dinky di znamená "Není Angličan, je to Australan". Tohle už je trošku komplikovanější: POM je zkratka Prisoner Of her Majesty, vězeň jejího Veličenstva, tedy Angličan (Australané jsou přeci svobodní :-). DINKI DI znamená něco jako opravdový, pravý, nefalšovaný, v Austrálii tedy Australan.

Tak, myslím, že základy jste pochytili, takže na závěr jedno cvičení. O čem ten dialog asi je? :-)

A: G`day mate. How ya goin? Doin` anything over the weekend?
B: Dunno. Had a blue with the bird yesterday arvo. I really di me block and she`s through. So maybe it`s off on Saturday.
A: You moron. Were you plastered or something?
B: Fair go. Quit stirring.
A: Hell, you`re a no hoper. Get off your butt and go make it up with her.
B: Well, I was goin to give her a ring today but we were flat out at work and the boss was goin crook at anyone he caught bludging.
A: Listen mate. Get in your bomb and duck around and see her. Take her a box of chockies. She`ll come good.
B: You don`t know her. I`ve got Buckleys chance of getting her to come to the barbie. I`ve really blown it this time.


Good on ya mate! :-)